Dva medvědí kamarádi a zmizelý guláš
Dva medvědí kamarádi chystají hostinu pro každoroční setkání, ale během nočního ochutnávání snědí všechen guláš — naštěstí úplně zbytečně.
Byli jednou dva medvědí kamarádi, kteří bydleli hluboko v lese v malém srubu z kulatých klád.
Jeden se jmenoval Bruno a druhý Matěj.
Ve srubu měli dřevěný stůl, tři židle — i když byli jen dva — a kamna, která v zimě příjemně praskala a v létě se na nich dalo báječně vařit.
Právě letos měli Bruno a Matěj velikou čest.
U nich doma se mělo konat každoroční medvědí setkání.
To byla slavná událost, na kterou se těšili medvědi z celého lesa. Povídalo se, smálo se, objímalo se a hlavně se hodovalo.
„Musíme připravit něco opravdu znamenitého,“ řekl Bruno důležitě a uvázal si kolem bříška zástěru.
„Něco, na co budou medvědi vzpomínat až do příštího jara,“ přikývl Matěj.
A protože oba milovali poctivé voňavé jídlo, rozhodli se uvařit kotel guláše.
Nakrájeli cibuli.
Nakrájeli papriky.
Nakrájeli houby.
A protože to byli medvědi pořádní, nakrájeli toho opravdu hodně.
Pak všechno šup s tím do velikého hrnce.
Bubl.
Bubl bubl.
Guláš začal vonět po lese, po dřevě, po koření a po něčem tak dobrém, že i veverky na stromech zvedly nosíky.
Bruno ochutnal první lžíci.
„Hmm… chtělo by to ještě špetičku papriky.“
Matěj ochutnal druhou.
„A možná malinko česneku.“
Pak přidali papriku.
Pak česnek.
Pak ještě trochu majoránky.
Pak špetku soli.
Pak už jen tak docela malinko pepře.
A potom museli samozřejmě znovu ochutnat.
„Teď je skoro dokonalý,“ řekl Bruno.
„Skoro?“ podivil se Matěj. „Tak to ještě chvilku povaříme.“
A tak vařili, míchali, ochutnávali a mudrovali tak dlouho, až byl večer.
Když konečně odložili vařečku, oba se spokojeně posadili.
„Tohle je ten nejlepší guláš v celém lese,“ řekl Bruno a pohladil si břicho.
„A zítra na medvědím setkání bude sláva,“ zívnul Matěj.
Přiklopili hrnec, uklidili kuchyň a šli spát do svých měkkých postelí pod kostkovanými dekami.
Venku šuměly smrky.
Sova občas zahoukala.
A guláš v kuchyni tiše odpočíval v hrnci.
Jenže v noci se stalo něco zvláštního.
Nejdřív se probudil Bruno.
Otevřel jedno oko.
Pak druhé.
„Jen se půjdu podívat, jestli je všechno v pořádku,“ zamumlal.
Doťapal se do kuchyně, nadzvedl pokličku a přivoněl.
„No… když už jsem tady, jedna malinká ochutnávka ničemu neublíží.“
Ochutnal jednou.
A ještě jednou.
A ještě takovou tu úplně poslední, aby měl jistotu.
Pak si olízl lžíci a vrátil se do postele.
Za nějakou dobu se probudil Matěj.
Posadil se na posteli a zamrkal do tmy.
„Mám pocit, že ten guláš potřebuje ještě zkontrolovat,“ zašeptal.
Došel do kuchyně, zvedl pokličku a usmál se.
„To je ale nádhera.“
Ochutnal jednu lžíci.
Pak druhou menší.
Pak jednu, která byla skoro stejně velká jako první dvě dohromady.
A pak šel zase spát.
Jenže noc byla dlouhá.
A guláš voňavý.
Bruno se probudil znovu.
Potom Matěj.
Pak zase Bruno.
Pak zase Matěj.
A pokaždé si každý z nich řekl přesně totéž:
„Jen jednu malinkou lžičku.“
Jenže medvědí malinká lžička bývá někdy dost veliká.
Když ráno do kuchyně přišli oba najednou, zůstali stát jako přimražení.
Bruno se podíval do hrnce.
Matěj se podíval taky.
Na dně byl jen poslední kousek omáčky, který vypadal, jako by se chtěl někam schovat studem.
„Ty jsi ho snědl!“ vykřikl Bruno.
„Já?“ divil se Matěj. „Já myslel, že ty!“
Chvíli na sebe koukali.
A pak oba sklopili uši.
„Možná…“ začal Bruno.
„…jsme ho snědli oba,“ dopověděl Matěj.
Právě v tu chvíli se před srubem ozvalo:
Dup dup dup!
Přijeli první medvědí hosté.
Za nimi druzí.
A za nimi další.
Jeden nesl koláč s borůvkami.
Druhý velkou ošatku housek.
Třetí hrnec houbové polévky.
Čtvrtý medové sušenky.
A pátý se smál tak nahlas, až mu poskakovaly uši.
Bruno s Matějem si vyměnili polekaný pohled.
„Kamarádi…“ začal Bruno opatrně. „My vám musíme něco říct. Ten náš guláš…“
„…už není,“ přiznal Matěj.
Na chvilku bylo ticho.
A pak se největší medvěd rozesmál tak silně, že se zatřásla i střecha srubu.
„To vůbec nevadí!“ zabručel vesele. „My jsme si taky každý vezli něco dobrého — a většinu jsme po cestě snědli!“
„Já snědl skoro celý koláč ještě u potoka,“ přiznal jeden medvěd.
„Já půlku housek hned na lesní cestě,“ řekl druhý.
„A moje sušenky cestou nějak záhadně mizely jedna za druhou,“ chechtal se další.
Všichni se začali smát.
Bruno se chytil za břicho.
Matěj si otřel oči.
A nakonec se smáli úplně všichni tak moc, až to znělo po celém lese.
Pak si sedli kolem stolu, nalili si čaj, dojedli, co komu zbylo, a povídali si o tom, co je v lese nového.
A ukázalo se, že nejdůležitější na každoročním medvědím setkání není plný hrnec.
Nejdůležitější je, že se medvědí kamarádi zase sešli, objali se a bylo jim spolu dobře.
A kdyby přece jen dostali večer ještě hlad?
No, Bruno a Matěj už věděli, že příště uvaří guláš rovnou dva hrnce.
Dobrou noc.