Jak Julinka šla poprvé do školy a Oliver zpátky do školky

Julinka jde poprvé do školy a Oliver se po prázdninách vrací do školky — oba po malých krůčcích zvládnou svůj veliký den.

Bylo jednou jedno ráno, které vonělo novými pastelkami, svačinou a trošku i motýlky v bříšku.

V jednom domečku bydleli dva sourozenci: Julinka a Oliver.

Julinka byla už veliká holčička. Měla novou aktovku, penál plný pastelek a boty, které dělaly po chodbě:

Ťap, ťap, ťap.

Oliver byl její menší bráška. Ten měl batůžek do školky, oblíbené autíčko v kapse a úsměv, který někdy utekl a zase se vrátil.

„Dneska jdu do první třídy,“ řekla Julinka důležitě.

„A já jdu zpátky do školky,“ řekl Oliver. „Tam už všechno znám.“

Ale i když to říkal statečně, jeho autíčko v kapse se trochu třáslo. Anebo možná to nebylo autíčko. Možná se Oliver trošku těšil a trošku bál najednou.

Maminka jim dala pusu na čelo.

„Velké dny se nejlépe zvládají po malých krůčcích,“ řekla.

Nejdřív šli s Julinkou ke škole.

Škola byla veliká budova s okny jako oči. Dívala se na děti a usmívala se sluníčkem.

Před školou stálo mnoho aktovek, copánků, čepic a tatínků s maminkami. Všichni trochu šustili, povídali a objímali.

Julinka sevřela mamince ruku.

„Co když nebudu vědět, kam si sednout?“ zašeptala.

Vtom k ní přiběhl malý vrabčák a hopkal po plotě.

„Čim čim,“ zacvrlikal. „Když nevíš, zeptej se. Od toho jsou paní učitelky.“

Julinka se usmála.

Paní učitelka stála u dveří a měla hlas měkký jako deka.

„Dobré ráno, prvňáčci,“ řekla. „Pojďte dál, škola už se na vás těší.“

Julinka udělala první školní krok.

Ťap.

Potom druhý.

Ťap.

A najednou už stála ve třídě, kde na lavicích čekaly jmenovky, pastelky a obrázky.

Oliver mával u dveří.

„Ahoj, Julinko! Ať ti aktovka neutíká!“

Julinka se zasmála.

„Ahoj, Olivere! Ať ti ve školce nesnědí svačinu dinosauři!“

Potom šel Oliver s maminkou do školky.

Školka nebyla nová jako škola. Školka byla známá. Měla barevné dveře, věšáček s Oliverovou značkou a koberec, po kterém se autíčkům jezdilo skoro samo.

Jenže po prázdninách bylo všechno trochu jiné.

„Co když si se mnou nikdo nebude hrát?“ zamumlal Oliver.

V kapse se ozvalo tiché:

Brm brm.

To jeho autíčko jako by říkalo: „Já pojedu s tebou.“

U dveří stála paní učitelka ze školky.

„Olivere! Ty ses nám vrátil!“ usmála se. „Koberec už čeká na závody.“

A z rohu třídy zamával kamarád.

„Olivere, pojď! Stavíme garáž pro hasiče!“

Oliverův úsměv se vrátil tak rychle, až mu málem vyskočil z obličeje.

„Maminko,“ řekl, „já už musím. Hasiči nemůžou čekat.“

A vběhl do třídy.

Ten den Julinka ve škole zjistila, že písmenka jsou jako malá zvířátka. Některá se snadno chytají a některá poskakují po papíře, ale všechna se dají ochočit.

Naučila se, kde má lavici, jak zvednout ruku a že paní učitelka opravdu poradí, když člověk neví.

Oliver ve školce postavil velikou garáž, nakreslil slunce s obrovskými paprsky a snědl svačinu dřív, než ji stačil najít jakýkoli dinosaurus.

Odpoledne se Julinka a Oliver potkali doma u stolu.

„Tak co škola?“ zeptal se Oliver.

Julinka si sundala aktovku.

„Byla veliká. Ale já jsem taky veliká.“

„A školka?“ zeptala se Julinka.

Oliver položil autíčko na stůl.

„Byla stejná. Ale já jsem asi trochu větší.“

Maminka jim nalila čaj a tatínek se usmál.

A tehdy se stalo něco kouzelného.

Julinka vytáhla z aktovky první obrázek ze školy.

Oliver vytáhl ze školkového batůžku obrázek slunce.

Dali je vedle sebe.

A najednou to vypadalo, jako by škola a školka patřily do jedné veliké mapy dobrodružství.

„Víš co?“ řekla Julinka. „Zítra půjdeme zase.“

Oliver přikývl.

„Ale po malých krůčcích.“

A jejich boty pod stolem tiše odpověděly:

Ťap, ťap, ťap.

Protože i veliké dny začínají malým krokem.

Dobrou noc, Julinko a Olivere. 🌙