Jak se Julinka přestávala bát chodit do školy

Julince pomůže velká školní parťačka z deváté třídy i stará kamarádka Riva, takže ranní motýlci v bříšku už nejsou tak strašidelní.

Bylo jednou jedno školní ráno, které bylo tiché jako ponožky na koberci.

Julinka už nešla do školy úplně poprvé. Přesto se jí skoro každé ráno v bříšku rozlétli malí motýlci.

Ne takoví ti veselí, co tančí nad loukou.

Ti druzí.

Ti, co poletují sem a tam a šeptají:

„Co když dneska nebudeš vědět, kam jít?"

„Co když bude škola moc veliká?"

„Co když se ti bude stýskat?"

Julinka si vždycky upravila aktovku na zádech a snažila se vypadat statečně.

Ale maminka poznala všechno už podle toho, jak Julinka ráno pomalu zavazovala tkaničky.

Jednoho dne si k Julince maminka dřepla a pohladila ji po vlasech.

„Víš co?“ řekla mile. „Ve škole teď mají pro každého prvňáčka jednoho velkého kamaráda z deváté třídy. Ten si tě ráno vyzvedne před školou a dovede tě až do třídy.“

Julinka trochu nadzvedla obočí.

„Opravdu? Jako opravdový školní průvodce?“

„Přesně tak,“ usmála se maminka.

A tak šly spolu ke škole.

Před velikou budovou už stálo hodně dětí, tašek, copánků a ranních pus na tvář. Julinka sevřela mamince ruku. Motýlci v bříšku se znovu probudili.

Vtom k nim přišla vysoká usměvavá holka s dlouhým copem a modrou stužkou.

„Ahoj, ty budeš Julinka, že?“ řekla. „Já jsem Aneta z deváté třídy. Jsem tvoje školní parťačka.“

Julinka se na ni podívala.

Aneta nevypadala ani strašidelně, ani přísně.

Vypadala spíš jako někdo, kdo umí rychle najít ztracenou pastelku a otevřít těžké dveře jednou rukou.

„Ahoj,“ řekla Julinka tiše.

Aneta se usmála.

„Tak pojď. Dneska tě doprovodím až do třídy. A kdybys někdy něco nevěděla, můžeš se mě zeptat.“

Julinka se podívala na maminku. Maminka kývla.

A tak udělala jeden krok.

Pak druhý.

A pak šla vedle Anety po školní chodbě, která už najednou nepůsobila tak obrovsky.

Cestou minuly nástěnku s obrázky, květináč na okně a dveře, za nimiž někdo zpíval písničku o podzimu.

„Tvoje třída je hned tady,“ řekla Aneta. „A zítra tě zase vyzvednu venku.“

Julinka se poprvé ten den opravdu usmála.

„Tak to už se nebudu bát tolik,“ zašeptala.

Když vešla do třídy, rozhlédla se kolem sebe.

A najednou vykřikla:

„Rivo!“

U druhé lavice stála holčička s jiskřičkami v očích a copánkem trochu nakřivo.

„Julinko!“ zvolala zase ona. „Ty jsi tady taky!“

Byla to Riva. Ještě ve školce si spolu hrály na obchod, na školu i na princezny, které si samy zavazují boty.

Riva přiběhla k Julince a hned ji vzala za ruku.

„Pojď, sedneme si k sobě, než zazvoní!“

Julinka se rozesmála. Motýlci v bříšku se najednou přestali plést jeden druhému do křídel.

Místo toho si tiše sedli někam do koutka a jen se dívali.

Ve škole totiž dnes nebyla sama.

Měla velkou kamarádku Anetu, která ji ráno dovedla až ke třídě.

A měla Rivu, se kterou kdysi stavěla ve školce věže z kostek.

Když si Julinka po vyučování obouvala boty, běžela mamince naproti mnohem lehčím krokem než ráno.

„Maminko,“ řekla, „škola je pořád trochu veliká… ale už není tak strašně veliká.“

Maminka se usmála.

„A víš proč?“

Julinka přikývla.

„Protože když má člověk někoho, kdo ho ráno vyzvedne za dveřmi… a někoho, kdo na něj čeká ve třídě… je statečnost o moc jednodušší.“

Ten večer Julinka usínala klidněji než jindy.

A když se jí v bříšku znovu objevili nějací motýlci, byli tentokrát docela hodní.

Spíš už jen lehounce mávali křídly a šeptali:

„Zítra tam půjdeš zase.

A už víš, že to zvládneš.“

Dobrou noc.