Jak se koťátko naučilo skákat na trampolíně
Koťátko Mňouka se s pomocí králíka Ušáčka a sovy Kulíška naučí skákat na trampolíně opatrně, statečně a s radostí.
Bylo jednou jedno malé koťátko jménem Mňouka. Mělo hebký kožíšek, bílé tlapky a ocásek, který se vrtěl pokaždé, když Mňouku něco napadlo.
A Mňouku napadalo něco pořád.
Jednoho slunečného rána šla Mňouka na zahradu. Tam stála velikánská kulatá věc.
Byla černá, pružná a kolem dokola měla síť.
„Mňau?“ řekla Mňouka. „Co je to za obří pavoučí postel?“
Na zahradu přihopsal králík Ušáček.
„To není pavoučí postel,“ zasmál se. „To je trampolína!“
„A co se s ní dělá?“ zeptala se Mňouka.
Ušáček vyskočil na trampolínu a udělal:
Hop!
A pak ještě jednou:
Hop hop!
A najednou byl vysoko jako pampeliškové chmýří.
Mňouka otevřela oči dokořán.
„Já chci taky!“
Vylezla na trampolínu. Opatrně položila jednu tlapku. Potom druhou. Trampolína se pod ní zavlnila.
„Jůůů,“ zašeptala. „Ona je měkká jako bříško plyšového medvídka.“
Mňouka zkusila malý skok.
Hup.
Byl tak malý, že si toho skoro nevšimla ani sedmikráska.
„To nic,“ řekl Ušáček. „Každý velký hop začíná malým hup.“
Mňouka zkusila znovu.
Hup.
Hup.
Hupity hup!
Najednou vyskočila trochu výš. Ouška jí povyskočila, vousky se zachvěly a ocásek udělal ve vzduchu legrační háček.
„Mňau! Já letím!“
Ale potom dopadla na zadeček.
Bumf.
„Au,“ řekla tiše. „Možná nejsem skákací kočka.“
Ze stromu se ozvala sova Kulíšek, která ve dne spala jen napůl.
„Húú, Mňouko,“ řekla moudře. „Kdo spadne měkce, může vstát rychle.“
Mňouka se zvedla, oprášila si tlapky a zamračila se jako statečný tygr.
„Tak já to zkusím ještě jednou.“
Tentokrát pokrčila tlapky.
Hop.
Narovnala záda.
Hop hop.
Dívala se před sebe.
Hop hop hop!
A pak vyskočila tak krásně, že jí sluníčko posvítilo přímo na nos.
„Vidíte mě?“ volala. „Jsem Mňouka, kočka skákalka!“
Králík tleskal ušima.
Sova zamrkala.
Sedmikrásky se kývaly.
A trampolína dělala:
Pruž!
Pruž!
Pruž!
Mňouka skákala nahoru a dolů, ale dávala pozor. Neskákala na kraj, nedělala divoké kotrmelce a vždycky počkala, až na trampolíně bude sama.
Protože i odvážná koťátka vědí, že největší zábava je ta bezpečná.
Když se večer obloha zbarvila do růžova, Mňouka slezla dolů, unavená a šťastná.
„Ušáčku,“ řekla, „já se dnes naučila létat.“
Králík se usmál.
„Ne létat, Mňouko. Skákat.“
Mňouka se podívala na trampolínu, potom na nebe a tiše zamňoukala:
„To je skoro to samé.“
A od toho dne chodila Mňouka na trampolínu každý slunečný den.
Nejdřív udělala malé hup.
Potom větší hop.
A nakonec největší:
HOPITY HOP!
Dobrou noc, malá skákalko.