Měsíční zajíček a jeho první hlídka

Malý měsíční zajíček zjistí, že i jemnost může být statečná.

Vysoko nad ospalými kopci, kde měsíc přikrýval svět stříbrnou peřinkou, bydlel malý zajíček jménem Milo. Měl ouška hebká jako obláčky a tlapky tiché jako sníh.

Každou noc se měsíční zvířátka střídala v hlídání dětí, když spaly. Sova počítala sny. Liška odháněla studený vítr. Ježek vracel zatoulané hvězdičky zpátky na nebe.

Dnes večer byla řada poprvé na Milovi.

"Co když jsem moc malý?" zašeptal.

Měsíc se usmál. "Tak hlídej po malém. I malá laskavost dosáhne daleko."

A tak Milo hopsal z obláčku na obláček. Když uviděl dítě, které se ve spánku mračilo, pohladil okno měsíčním paprskem. Pokoj se jemně rozzářil a dětská tvářička se zase uklidnila.

Když se jeden sen zatoulal jako mýdlová bublina, Milo ho opatrně chytil a dovedl domů.

Ráno byl Milo unavený, ale měsíc na něj byl pyšný.

"Hlídal jsi krásně," řekl měsíc.

Milo zívl a stočil se do obláčku ve tvaru srpku. "Dělal jsem jen malé věci."

"Malé jemné věci," řekl měsíc, "jsou přesně to, co večer potřebuje."

A zatímco slunce stoupalo vzhůru, Milo usnul a zdálo se mu o stříbrných peřinkách a tichých tlapkách.