Cicu na kole

V malé zahradě za žlutým domečkem bydlel kocourek jménem Cicu. Měl hebký mourovatý kožíšek, bílé tlapky a vousky tak dlouhé, že si do nich občas omylem namočil mléko.

Jedno ráno našel Cicu pod třešní něco úžasného. Bylo to malé červené kolo. Mělo lesklý zvonek, měkké sedátko a na řídítkách dva střapaté modré fáborky.

„To je moje kolo?“ vydechl Cicu.

„Ano,“ usmála se maminka kočka. „Je po bratranci Mňouskovi. Už na něm vyrostl tak, že při jízdě koleny cinkal o zvonek.“

Cicu kolo okamžitě objal. Pak si na něj sedl, položil tlapky na řídítka, jednu packu na pedál a slavnostně řekl:

„Tak. Teď pojedu jako vítr.“

Šlápl.

Kolo se naklonilo doleva.

Cicu se naklonil doprava.

Kolo se rozhodlo, že doprava je nuda, a lehlo si doleva do záhonu s měsíčky.

Cicu ležel vedle něj. Na nose měl žlutý okvětní lístek.

„Jel jsem?“ zeptal se.

„Asi tak půl tlapky,“ řekla maminka laskavě.

„To je víc než nula tlapek,“ prohlásil Cicu. „Takže skoro vítězství.“

Zkusil to znovu. Tentokrát se mu podařilo rozjet se až ke kyblíku na zalévání. Bohužel kyblík nikam nejel, a tak do něj Cicu vjel místo něj.

Cink!

Zvonek zazvonil.

Plác!

Cicu přistál do měkké trávy.

„To kolo je divné,“ zamračil se. „Pořád chce ležet.“

Celé dopoledne trénoval. Jednou objel skoro celý keř rybízu, jenže keř stál uprostřed cesty. Podruhé se mu zamotala tlapka do fáborku a fáborek se mu přilepil na čelo. Potřetí jel tak pomalu, že ho předběhl šnek Břéťa.

Břéťa se zastavil, obrátil k Cicuovi tykadla a řekl:

„Nechci se chlubit, ale dneska mám opravdu rychlý den.“

Cicu si povzdechl. „Já taky. Jen moje rychlost leží v trávě.“

Když slunce vystoupalo vysoko, Cicu už měl unavené tlapky, špinavou bradičku a náladu menší než hrášek. Sedl si pod třešeň, objal si ocásek a díval se na červené kolo.

„Možná na kole umějí jezdit jen velcí kocouři,“ zamumlal. „A psi. A veverky. A nejspíš i ten šnek.“

Právě tehdy se přes plot přehoupl jeho kamarád, ježek Bodlinka. Nesl na zádech tři jablka, dvě ponožky a dřevěnou lžičku.

„Proč máš na zádech ponožky?“ zeptal se Cicu smutně.

Bodlinka se podíval dozadu. „To jsem chtěl zjistit už včera. Ale teď jsem přišel za tebou. Slyšel jsem cinkání, padání a jedno velmi rozhořčené mňau.“

Cicu sklopil uši. „Neumím jezdit na kole.“

Bodlinka si kolo prohlédl ze všech stran. Dokonce se podíval pod sedátko, jako by tam mohl být schovaný návod.

„To není pravda,“ řekl nakonec. „Ty se teprve učíš jezdit. To je něco úplně jiného.“

„Ale padám.“

„To k učení patří.“

„Padám hodně.“

„Tak se učíš opravdu poctivě,“ přikývl Bodlinka.

Cicu se maličko usmál.

Bodlinka postavil kolo rovně. „Víš co? Nejdřív nepojedeme daleko. Jen od třešně k tomu kamínku. Já poběžím vedle tebe a budu držet sedátko.“

„A když spadnu?“

„Tak spadneš do trávy. Ta je měkká. V nejhorším se na tebe urazí pampeliška.“

Cicu nasedl. Bodlinka chytil sedátko. Byl sice malý, kulatý a pichlavý, ale držel ho pevně jako tři stateční pomocníci dohromady.

„Dívej se dopředu,“ řekl. „Ne na tlapky. Tlapky už vědí, že jsou tlapky.“

Cicu se podíval dopředu.

„A šlápni.“

Cicu šlápl.

Kolo se pohnulo.

„Ještě jednou!“ zavolal Bodlinka.

Cicu šlápl podruhé.

Kolo jelo.

Jen trochu. Jen pomalu. Ale opravdu jelo.

Od třešně ke kamínku to byly asi čtyři malé kočičí kroky. Cicuovi to však připadalo jako cesta až na Měsíc, kde by určitě měli velké misky smetany a žádné kyblíky, do kterých se dá narazit.

U kamínku zastavil. Neupadl.

„Vidíš?“ zvolal Bodlinka. „To bylo nádherné!“

Cicu se rozzářil. „Já jel!“

„Ano!“

„A kolo neleželo!“

„Taky ano!“

„A šnek mě nepředběhl!“

Vtom kolem nich pomalu prolezl Břéťa. „Ještě ne,“ řekl zdvořile. „Ale mám rozehřáté tykadlo.“

Druhý pokus byl o kousek delší. Třetí ještě delší. Cicu občas kýval řídítky tak moc, že vypadal jako rohlík na kolečkách, ale Bodlinka ho vždycky chytil.

„Rovně,“ připomínal mu.

„Rovně,“ opakoval Cicu.

„Dýchej.“

„Dýchám.“

„Ne tak hlasitě, sousedovic slepice si myslí, že jede parní vlak.“

Cicu se rozesmál. A když se smál, přestal se bát.

Po chvíli dojeli až k brance. Cicu zastavil, seskočil a radostí udělal kotrmelec. Potom ještě jeden. Při třetím kotrmelci si uvědomil, že se mu točí hlava, a rozhodl se, že pro dnešek už bude oslavovat vzpřímeně.

Další den trénovali znovu. A pak zase. Bodlinka držel sedátko, Cicu šlapal a maminka z okna volala:

„Pozor na kyblík!“

Cicu vždycky odpověděl:

„Vím o něm! Máme mezi sebou složitou minulost!“

Každý den jel o trochu dál. Ke kamínku. K brance. K lavičce. Jednou dokonce až ke starému pařezu, kde bydlel pan brouk Roháč, který při každé návštěvě žádal jízdenku.

„Jízdenku nemám,“ řekl Cicu.

„Tak alespoň zacinkejte,“ rozhodl pan Roháč důležitě.

Cicu cinkl zvonkem.

„Výborně,“ přikývl brouk. „Jedete první třídou.“

Po několika dnech přišlo tiché večerní odpoledne. Zahrada voněla mátou, třešňové listy šustily ve vánku a slunce bylo kulaté a oranžové jako obrovský míček.

Cicu si sedl na kolo. Bodlinka se postavil za něj, ale tentokrát se sedátka nedotkl.

„Mám tě držet?“ zeptal se.

Cicu se nadechl. Trošičku se bál. Jen malinko, asi jako když člověk neví, jestli je pod dekou schovaný plyšák, nebo vlastní ponožka.

Pak se usmál.

„Ne. Ale můžeš běžet vedle mě.“

Šlápl do pedálu.

Jednou.

Podruhé.

Potřetí.

A najednou jel.

Úplně sám.

Červené kolo tiše šumělo po cestičce. Modré fáborky vlály. Zvonek cinkal. Cicu jel kolem třešně, kolem kamínku, kolem branky i kolem kyblíku, kterému tentokrát zdvořile zamával.

„Ahoj,“ zavolal na něj. „Dneska se nikam nevjíždí!“

Bodlinka běžel za ním a radostně funěl. „Jedeš! Cicu opravdu jedeš!“

Cicu objel zahradu a zastavil tak krásně, že se mu ani jeden vous nezacuchal. Maminka ho objala, Bodlinka zatleskal tlapkami a Břéťa slavnostně prohlásil:

„Musím uznat, že dnes jste rychlejší než já.“

Chvíli mlčel a dodal:

„Ale já mám doma salát. Každý máme nějaký talent.“

Když se setmělo, Cicu postavil kolo pod třešeň a pečlivě mu přikryl sedátko malým hadříkem, aby mu nebyla zima.

„Zítra pojedeme zase,“ zašeptal kolu.

Pak se zachumlal do postýlky. Tlapky ho příjemně bolely, ale srdíčko měl lehké a veselé. Než usnul, myslel na to, jak nejdřív jel jen půl tlapky, potom ke kamínku, potom k brance a nakonec úplně sám.

Za oknem tiše svítil měsíc. A Cicuovi se zdálo, že jede po měkkém obláčku na červeném kole, zatímco vedle něj běží Bodlinka s ponožkami na zádech a šnek Břéťa mu z dálky mává maličkým salátovým listem.

A nikdo nikam nepadal. Tedy skoro nikdo. Bodlinka jednou zakopl o vlastní ponožku, ale to už byl jiný, velmi legrační sen.