Jak si kapibary vymalovali pokojíček
Jednoho rána si kapibaří sestřičky Bětka, Lili a Mája všimly něčeho velmi podezřelého.
Na stěně jejich pokojíčku se stará barva odlupovala v malých šupinkách. Jedna šupinka visela nad postelí, druhá nad oknem a třetí se držela tak statečně, že vypadala jako malý zelený knírek.
„Podívejte!“ zasmála se Bětka. „Náš pokoj má knírek!“
„A ten knírek je křivý,“ řekla Lili vážně.
„To znamená, že je čas vymalovat,“ rozhodla Mája a opatrně přikývla.
Sestřičky tedy zavolaly maminku kapibaru. Maminka si pokojíček prohlédla, pohladila je po ouškách a usmála se.
„To je výborný nápad,“ řekla. „Ale nejdřív si všechno společně naplánujeme. Malování je zábava, když má každý svůj malý úkol.“
Bětka si přála stěny světle žluté jako ranní sluníčko. Lili chtěla modrou jako klidná tůňka. A Mája navrhla zelenou jako měkká tráva u řeky.
Chvilku nad barvami přemýšlely. Pak Lili zvedla tlapku.
„Co kdybychom měly všechny tři?“
To byl tak dobrý nápad, až maminka zatleskala. Jedna stěna bude sluníčkově žlutá, druhá tůňkově modrá a třetí travičkově zelená. Čtvrtá stěna zůstane jemně krémová, aby si jejich oči mohly taky trochu odpočinout.
Tatínek kapibara přinesl malé válečky, štětce a veliké plachty na zem. Sestřičky dostaly zástěrky. Bětka měla zástěrku s jahodou, Lili s rybkou a Mája s puntíky.
„A teď pravidlo číslo jedna,“ řekl tatínek.
„Nejíst barvu?“ hádala Bětka.
„Správně,“ řekl tatínek.
„A pravidlo číslo dvě?“
„Nemalovat si navzájem na bříška?“ zkusila Lili.
Tatínek se podíval na její usměvavý čumáček. „Tak to bude raději pravidlo číslo tři.“
Nejdřív natírali žlutou stěnu. Bětka válečkem jezdila nahoru a dolů tak pečlivě, až jí na nose přistála malinká žlutá tečka.
„Jé,“ zasmála se Mája. „Máš nos jako kuřátko!“
Pak přišla na řadu modrá. Lili malovala pomalu a klidně. Jenže váleček jednou žbluňkl do barvy trochu moc hluboko.
Plác!
Na její zástěrce se objevila modrá skvrna veliká jako malý obláček.
„Teď jsem obláčková kapibara,“ prohlásila Lili.
Nakonec malovaly zelenou stěnu. Mája udělala několik drobných tahů štětcem a na chvíli se zamyslela.
„Můžeme sem namalovat tři maličké lístečky?“ zeptala se.
Maminka souhlasila. A tak vedle okna vznikly tři zelené lístečky: jeden pro Bětku, jeden pro Lili a jeden pro Máju.
Když barva schla, pokojíček voněl čistě a svěže. Sestřičky seděly v obýváku, popíjely teplé mléko a netrpělivě čekaly.
„Ještě chvilku,“ říkala maminka.
„Jak dlouhá je chvilka?“ ptala se Bětka.
„Asi tak dlouhá, jako když kapibara čeká na druhou svačinu,“ odpověděl tatínek.
„To je strašně dlouho!“ vydechly všechny tři najednou.
Konečně bylo hotovo. Ale to nejlepší teprve mělo přijít.
Tatínek s maminkou přivezli novou patrovou postel. Byla dřevěná, pevná a měla malé schůdky. Nahoře spala Bětka, protože ráda pozorovala měsíc z okna. Dole spaly Lili a Mája vedle sebe, protože si před usnutím rády šeptaly tajemství.
„Já budu hlídat hvězdy,“ řekla Bětka z horní postele.
„A my budeme hlídat plyšáky,“ řekla Lili.
„A já budu hlídat, aby nikdo nesnědl polštář,“ dodala Mája.
To bylo důležité, protože jejich plyšový krokodýl Kvido měl občas opravdu hlad. Aspoň si to sestřičky myslely, kdykoli našly jeho tlapku pod peřinou.
Do rohu pokojíčku pak postavily malou dětskou kuchyňku. Měla maličký dřez, sporáček a pánvičku. Bětka hned uvařila polévku z dřevěné mrkve, dvou látkových brambor a jedné úplně neviditelné žížaly.
„Žížala je jen pro vůni,“ vysvětlila.
Lili ochutnala neviditelnou lžičkou. „Mňam. Chutná to jako pondělní pondělí.“
„To je dobře?“ zeptala se Bětka.
„Výborně. Jen bych přidala trochu úterního úterý.“
Mája mezitím postavila vedle kuchyňky domeček pro panenky Barbie. Domeček měl růžovou střechu, malé okénko a miniaturní postýlku. Panenka Barbie se tam nastěhovala hned první večer.
„Bude se jí tady líbit?“ zeptala se Mája.
„Určitě,“ řekla maminka. „Má střechu nad hlavou, kamarádky vedle sebe a dokonce vlastní neviditelnou polévku.“
Sestřičky se tak smály, až se jim třásly vousky.
K večeru byl pokojíček úplně proměněný. Žlutá stěna zářila jako sluníčko, modrá byla tichá jako voda a zelená vypadala jako louka. Tři malé lístečky u okna jim připomínaly, že všechno zvládly společně.
Maminka je zachumlala do čistých peřinek. Bětka vylezla po schůdcích nahoru, Lili a Mája se uložily dolů. Kvido krokodýl ležel mezi nimi a hlídal, aby polštáře zůstaly na svém místě.
„Mami?“ zašeptala Mája. „Myslíš, že se staré barvě po nás bude stýskat?“
Maminka se usmála. „Možná trochu. Ale nové barvy vědí, že v tomhle pokojíčku budou bydlet samé hezké sny.“
Za oknem tiše svítil měsíc. V pokojíčku bylo bezpečno, teplo a útulno. A když kapibaří sestřičky zavřely oči, zdálo se jim o žlutých kuřátkových nosech, modrých obláčcích a polévce, která chutnala přesně jako to nejveselejší úterý.
A všichni spali klidně až do rána.