Ňufík v 1.B

Ráno v králičí noře vonělo mrkvovými lívanečky. Sluníčko teprve nakukovalo mezi větvemi, ale maminka už pobíhala kolem Ňufíka s malým modrým batůžkem.

„Tak, můj školáčku,“ usmála se a uhladila mu ouško. „Máme kapesníček, svačinu, pastelky, pití a malý žalud pro štěstí.“

Ňufík nahlédl do batůžku. „A vejde se tam i moje plyšová mrkev?“

„Ta je skoro stejně velká jako ty,“ zasmála se maminka. „Ale můžeš si ji nechat doma na polštářku. Bude na tebe čekat.“

Ňufík si oblékl žlutou vestu, narovnal si ouška a hrdě se podíval do zrcátka z lesklého listu. Vypadal jako opravdový prvňáček. Jenže když vyšli z nory a uviděl cestu vedoucí až k lesní škole, bříško se mu maličko sevřelo.

„Mami,“ zašeptal, „co když nebudu vědět, kam si sednout? A co když paní učitelka položí otázku, na kterou neznám odpověď? A co když mi někdo sní svačinu?“

Maminka si k němu dřepla. „To poslední se snadno vyřeší. Svačinu sníš první ty.“

Ňufík se trochu zasmál.

„A ostatní?“ zeptal se.

„Každý prvňáček má první den v bříšku malé hopsající klubíčko starostí,“ řekla maminka. „I ti, kteří se tváří statečně jako jezevci v holínkách. Stačí se usmát, pozdravit a být sám sebou.“

Lesní škola stála pod velikým dubem. Měla střechu z mechu, okna z kulatých sklíček a před dveřmi zvoneček z oříškové skořápky. Když zazvonil, zaznělo to jemně: cink-cink, jako když se směje malá kapka deště.

U dveří stála paní učitelka Sýkorka. Měla modrý šátek, kulaté brýle a hlas tak milý, že by se vedle ní nebál ani myšák v košíku s kočkou.

„Vítej, Ňufíku,“ řekla. „Ty patříš do 1.B. B jako borůvka, buk a báječní prvňáčci.“

Ňufík vešel dovnitř. Třída byla plná zvířátek. U lavic seděla veverka s ocasem tak huňatým, že se do něj zamotala vlastní pastelka. Ježek si opatrně zkoušel, jestli se vejde na židličku, aniž by ji popíchal. Malá lištička si srovnávala mašličku a medvídě zívalo tak široce, až mu bylo vidět na všechny mléčné zoubky.

Ňufík se rozhlédl. Všechny lavice vypadaly obsazené.

V bříšku mu zase poskočilo to malé klubíčko starostí.

Pak se od okna ozval veselý hlas. „Ahoj! Tady je místo!“

Mávala na něj malá plšice jménem Bětka. Měla kulaté oči, zelený svetřík a vedle sebe volnou židličku. Na lavici ležel její oříšek, pečlivě zabalený v listu.

„Já jsem Bětka,“ řekla. „Taky jsem se ráno bála. Tak jsem si přinesla dva oříšky. Jeden pro sebe a jeden pro případ, že potkám někoho, kdo se bude bát taky.“

A podala mu ten druhý.

Ňufík si sedl a najednou se mu dýchalo mnohem lépe. „Já jsem Ňufík. A přinesl jsem mrkvové lívanečky. Maminka jich dala víc, protože prý se ve škole hodí mít kamaráda.“

„Tvoje maminka je chytrá,“ přikývla Bětka.

První hodina byla o tom, jak se ve škole zdraví. Paní učitelka Sýkorka řekla: „Dobré ráno!“ a celá třída to měla zopakovat.

Jenže ježek místo toho řekl: „Dobré bodlinky!“

Veverka se tak rozesmála, až jí pastelka spadla do ocasu. Medvídě si myslelo, že je čas na svačinu, a vytáhlo medovou housku. A Ňufík, který už se cítil o něco statečněji, zakryl si tlapkami pusinku a začal se smát s ostatními.

Potom se učili písmenko B. Paní učitelka ukázala obrázky: borůvka, beruška, buk.

„A zajíček?“ zeptal se Ňufík opatrně.

„Zajíček začíná na Z,“ vysvětlila paní učitelka.

Ňufík sklopil ouška. „Tak já do B asi nepatřím.“

Bětka do něj jemně šťouchla loktem. „Ale patříš. Jsme přece 1.B jako báječní prvňáčci. A ty jsi báječný Ňufík.“

To bylo tak milé, že se Ňufíkovi ouška zase pěkně narovnala.

O přestávce šli všichni na školní palouček. Bětka ukázala Ňufíkovi, kde roste nejměkčí mech, kam se schovává malý potůček a proč se nemá závodit s veverkou ve šplhání po stromě.

„Protože vyhraje?“ zeptal se Ňufík.

„Ne,“ řekla Bětka. „Protože se pak budeš divit, proč máš šišku v kapse a list za uchem.“

Ňufík se podíval na Bětku. Ta už měla šišku v kapse a dva listy za ušima. Oba se rozesmáli tak tiše a hezky, že se k nim přidal i potůček svým bubláním.

Když škola skončila, čekala maminka před dubem. Ňufík k ní přiběhl tak rychle, až mu batůžek poskakoval na zádech.

„Jaké to bylo?“ zeptala se.

Ňufík se zamyslel. „Trochu strašidelné. Trochu legrační. A hodně dobré.“

„A to klubíčko starostí?“

Ňufík si sáhl na bříško. „Asi se změnilo na klubíčko radosti. Bětka mi dala oříšek a řekla, že jsem báječný.“

Maminka ho objala. „To měla pravdu.“

Večer ležel Ňufík ve své postýlce. Vedle polštářku měl plyšovou mrkev, na stolku malý žalud pro štěstí a v hlavě plno nových věcí: písmenko B, směšného ježka i Bětčin zelený svetřík.

„Mami?“ zamumlal ospale. „Myslíš, že zítra bude ve škole zase místo vedle Bětky?“

„Myslím, že ano,“ odpověděla maminka a políbila ho mezi ouška.

Ňufík se usmál, zachumlal se do peřinky a zavřel oči. Už se nebál prvního dne. Ten první den totiž skončil. A zítřek byl jen další malý lesní krok k novému kamarádství.

Za oknem tiše šuměly stromy, měsíček hlídal střechu z mechu a malý králíček Ňufík spal klidně až do rána.