Zvířátka z lesa

V malém lese pod vysokým kopcem bydlela zvířátka, která se měla moc ráda. Veverka Zrzka skákala po větvích jako rezavý plamínek, ježek Bodlinka nosil na zádech jablíčka a myška Pípka znala každou cestičku mezi kořeny. Nedaleko v noře žilo liščátko Ryška, trochu rozpustilé, ale s velmi statečným srdcem. Jejich kamarády byli ještě králíček Chlupáček, moudrá sova Hedvika a malý bobr Břéťa.

Jednoho odpoledne bylo v lese nezvykle dusno. Listy na stromech ani nezašustily a ptáci ztichli. Sova Hedvika otevřela velké oči a podívala se k obloze.

„Přátelé,“ houkla, „od hor se žene veliká bouřka. A nebude to jen obyčejný deštík.“

Nad lesem se už honily tmavé mraky. První kapka dopadla veverce Zrzce rovnou na čumáček. Pak přišla druhá, třetí… a najednou se z nebe spustil déšť, jako by někdo vylil celé jezero.

Vítr ohýbal větve a potůček, který býval malý a tichý, začal rychle bublat a zvětšovat se. Zvířátka se rozběhla do svých domečků. Jenže myška Pípka uslyšela slabé volání.

„Pomoc! Pomoc!“

Byl to malý plšík Spáček. Bydlel v dutině staré vrby u potůčku a voda mu už sahala až ke vchodu.

„Musíme pro něj!“ vykřikla Pípka.

„V takovém dešti?“ zarazil se králíček Chlupáček. Uši mu od vody visely dolů jako dva mokré lístky.

Ryška udělala krok dopředu. Trochu se bála, ale narovnala se. „Když je kamarád v nebezpečí, nenecháme ho samotného.“

„Správně!“ přikývl ježek Bodlinka. „Jen na to nepůjdeme každý sám.“

Veverka Zrzka hned vyskočila na nejbližší smrk. Z výšky viděla, že přes cestičku k vrbě spadl velký mokrý kmen. Potůček se kolem něj valil tak rychle, že se nedal přeskočit.

„Potřebujeme most!“ zavolala dolů.

„Já umím stavět!“ ozval se bobr Břéťa. Zavedl kamarády k hromádce silných větví, které měl schované u rybníčku. Ryška s králíčkem tahali větvičky po zemi, Bodlinka je přidržoval svými pevnými tlapkami a Pípka nosila mezi kamínky dlouhá stébla trávy, aby se větve svázaly.

Zrzka mezitím pobíhala po větvích nad nimi. „Tady! Tahle větev je bezpečná! A tady pozor, je hluboká louže!“ volala.

Déšť bubnoval do listí a vítr funěl mezi stromy. Malému Chlupáčkovi se třásly vousky. „Co když most odplave?“ zašeptal.

Břéťa se usmál. „Když ho budeme držet spolu, neodplave.“

A tak každý přiložil tlapku, pacičku nebo drápek. Most byl malý, křivý a celý od bláta, ale držel. Zvířátka po něm opatrně přešla k vrbě.

Jenže dutina plšíka Spáčka byla vysoko v kmeni. Voda pod stromem stoupala a vchod už skoro zakrývaly mokré listy.

„Spáčku!“ zavolala Ryška. „Jsme tady!“

Z dutiny vykoukla vystrašená šedivá hlavička. „Nemůžu dolů! Klouže to!“

„Já se k němu dostanu,“ řekla Zrzka. Vyšplhala po mokrém kmeni, ale vítr s ní zacloumal tak silně, až se musela pevně chytit kůry.

Dole všichni zataili dech.

„Zrzko, nejsi na to sama!“ zavolala Pípka.

Bodlinka našel dlouhý proužek březové kůry, který vítr utrhl z mladého stromku. Břéťa jej přivázal k pevné větvi a Ryška s Chlupáčkem drželi druhý konec. Veverka kůru zachytila a vyšplhala po ní až k dutině.

„Pojď ke mně, Spáčku,“ řekla něžně. „Objímej mě pevně kolem krku.“

Plšík se třásl, ale poslechl. Zrzka ho nesla pomalu dolů, zatímco kamarádi napínali kůru, aby se nehoupala. Když konečně seskočila na suchější kořen, všichni radostí zajásali.

Vtom se ozvalo hlasité prasknutí.

Starý kmen nad potůčkem se pohnul. Voda ho tlačila ze všech sil.

„Rychle zpátky přes most!“ zvolala sova Hedvika, která jim z výšky ukazovala nejbezpečnější cestu.

Zvířátka běžela, jak jen uměla. Ryška nesla Spáčka na zádech. Chlupáček běžel vedle ní, aby ho přidržel. Bodlinka vedl Pípku pod převislým listem, aby na ni nepršelo tolik vody. Břéťa kontroloval most a Zrzka skákala napřed, aby našla pevná místa.

Právě když poslední z nich přešel na druhý břeh, starý kmen se s velikým žbluňknutím otočil ve vodě. Jejich malý most se zachvěl, ale vydržel.

„Dokázali jsme to!“ vydechl Chlupáček.

„Dokázali jsme to spolu,“ opravil ho Bodlinka a spokojeně si otřel kapku z čela.

Bouřka hřměla ještě dlouho, a proto sova Hedvika pozvala všechny do své prostorné dutiny v dubu. Bylo tam sucho, teplo a vonělo to mechem. Veverka přinesla zásobu oříšků, ježek několik jablíček, králíček sladký jetel a bobr kousek vrbové kůry, ze které se daly udělat malé lodičky.

Spáček už se netřásl. Seděl zabalený v měkkém kapradí a díval se na kamarády.

„Myslel jsem, že zůstanu v bouřce sám,“ řekl tiše. „Ale vy jste přišli.“

Ryška ho jemně šťouchla čumáčkem. „V našem lese nikdo nezůstává sám.“

Za chvíli déšť zeslábl. Z mraků vykouklo měsíční světlo a na mokrých listech se třpytily drobné kapky jako stříbrné korálky. Potůček se pomalu uklidnil a les znovu začal vonět hlínou, jehličím a čerstvým vzduchem.

Zvířátka se rozloučila, každé se vrátilo do svého bezpečného pelíšku a Spáček dostal na noc místo u sovy Hedviky. Než usnul, slyšel venku už jen tiché kap, kap, kap.

A věděl, že i když někdy přijdou veliké mraky a silný déšť, přátelství je jako pevný most. Když po něm jdou všichni spolu, dovede je vždycky do bezpečí.