Dva bratři, dvě země a vláček domů

Za jedním zeleným kopcem žili dva bratři: starší Ondřej a mladší Matěj. Měli kola, dvě žluté brašny a velikánský plán.

„Pojedeme až do krásného města ve vedlejší zemi!“ řekl Ondřej.
„Až tam, kde domy mají věže a kola umějí zpívat?“ zeptal se Matěj.
„Možná zpívat nebudou,“ zasmál se Ondřej, „ale my si zazpíváme cestou.“

Ráno jim sluníčko položilo zlatou dlaň na helmy. Bratři šlápli do pedálů: šup, šup, šup. Kolem voněly louky, na plotě seděl vrabec a za nimi tiše poskakovala jejich malá modrá kamarádka, sýkorka Modřenka.

První kopec byl snadný. Druhý byl dlouhý. Třetí kopec se tvářil, jako by chtěl sahat až do obláčků. Ondrovi už nohy špitaly: „Odpočinek, prosím.“

Ondřej zastavil pod třešní. Vytáhli jablko, napili se vody a poslouchali vítr.
„Víš co?“ řekl Ondřej. „Nemusíme závodit. Stačí jet kousek po kousku.“

Tak jeli zase: deset šlápnutí, malý úsměv, dalších deset šlápnutí. Modřenka jim vždycky zazpívala: „Píp-píp, zvládnete to!“ A dlouhý kopec byl najednou za nimi.

V poledne našli ceduli s malinkou čárou na mapě. Na jedné straně byla jejich země, na druhé sousední Rakousko. Žádná obrovská brána, žádný drak, jen cesta, pole a mávající slunečnice.
„Tak tohle je hranice?“ divil se Matěj.
„Ano,“ řekl Ondřej. „Někdy je to jen místo, kde si lidé podávají sousedskou ruku.“

Za hranicí byly jiné nápisy, ale stejná modrá obloha. Bratři pozdravili cyklistku, která jim zamávala, a jeli dál podél řeky. Odpoledne už byli unavení jako dva medvídci po tanci. Ramena trochu bolela a brašny byly těžké.

Tu Modřenka zakroužila ve vzduchu a ukázala zobáčkem dopředu. Mezi stromy se zatřpytilo veliké město. Mělo věže, most přes řeku, obrovské ruské kolo a střechy, které vypadaly jako z pohádky.

„Vídeň!“ zašeptal Ondřej.
„Doopravdy jsme dojeli!“ vykřikl Matěj.

Projeli pomalu městem. Dali si voňavou housku, seděli u řeky a pozorovali lodě. Když se večer rozzářila světla, obrovské kolo se točilo pomalu jako hodiny pro obry.

„Nejhezčí nebylo jen město,“ řekl Matěj. „Nejhezčí bylo, že jsme jeli spolu.“
Ondřej přikývl. „A že jsme poslouchali, když nohy řekly: teď chvilku klid.“

Ráno bratři kola naložili do vláčku. Vláček jel cink-cink, klapal po kolejích a nesl je zpátky přes obě země. Za oknem ubíhaly louky, kopce i hranice. Modřenka seděla na větvi u nádraží a mávala křidélkem.

Bratři se opřeli o sebe, zavřeli oči a snili o další výpravě. A jejich kola odpočívala vedle nich, spokojená, že je dovezla tak daleko.

Protože velké cesty nevznikají z jednoho obřího šlápnutí. Vznikají z malých šlápnutí, z vody, svačiny, odpočinku a z někoho, kdo jede vedle tebe.