Hauťák a veliký závod

V městečku Vrčivá Lhota se chystal největší závod roku: Zlatá tlapka. Na startu stála auta všech barev a velikostí. Bylo tam dlouhé modré auto pana Medvěda, maličké žluté autíčko myšky Míši i růžový kabriolet kočičky Lili.

Úplně vpředu však stál Hauťák. Byl to zlatohnědý pes s černými oušky, červenými brýlemi a vlastním závodním autem. Jeho auto bylo modré, mělo bílé puntíky, obrovský klakson ve tvaru kosti a na kapotě nápis: HAF HAF RYCHLE!

„Jsi připravený?“ zeptala se Míša, když si nasazovala miniaturní helmu.

Hauťák zavrtěl ocasem tak silně, až se mu brýle nakřivo posunuly po čumáku. „Připravený jako párek na grilu! Tedy… jako závodník!“

Starostka Sova zvedla křídlo. „Tři… dva… jedna… a pozor, ať nikdo nezapomene na brzdy!“

Zazněl klakson: „HÓÓÓNK! HAF!“

Všechna auta vyrazila. Hauťákovo auto zabručelo: „Vrrr-vrrr-haf!“ a vystřelilo vpřed. Kola se točila, praporky vlály a diváci mávali tlapkami, křídly i kopýtky.

První část trati vedla kolem louky. Hauťák jel rychle, ale opatrně. Před ním poskakoval zajíc Ferda ve svém oranžovém autě.

„Nemůžeš mě chytit, pejsánku!“ volal Ferda.

„To se ještě uvidí!“ zasmál se Hauťák.

Jenže za zatáčkou čekala veliká kaluž. Ne obyčejná kaluž. Byla to kaluž tak veliká, že v ní seděly tři žáby na nafukovacím listu a hrály karty.

Ferda projel kaluží jako blesk. Šplích! Bláto vyletělo úplně všude.

Hauťák nic neviděl. Na brýlích měl bláto, na čumáku bláto, a dokonce i klakson zněl podivně: „Hňafňaf!“

„Jejda,“ řekl Hauťák a opatrně zabrzdil.

Mohl se rozjet naslepo, ale to by nebylo bezpečné. Místo toho vytáhl kapesník s obrázkem kostičky a brýle si utřel. Pak zaslechl tiché pípání.

U kraje cesty stála Míša. Její malé žluté auto zapadlo dvěma koly do bláta.

„Hauťáku,“ pískla, „já jsem tak malá, že ani nemůžu vystoupit bez žebříku.“

Hauťák se podíval směrem k cíli. Ostatní auta už byla daleko. Pak se podíval na Míšu.

„Závod počká,“ řekl. „Kamarád v blátě ne.“

Přivázal za své auto pevné lano, jehož konec měl tvar žvýkací kosti. „Jedna, dvě, tři… táhneme!“

Auto zavrčelo, Hauťák zabral tlapkami o volant a Míšino autíčko se najednou vyhouplo ven. Udělalo přitom malé salto a přistálo přesně na všech čtyřech kolech.

„Jupí!“ vykřikla Míša. „Děkuju!“

„Drž se za mnou,“ štěkl Hauťák. „A hlavně se nesnaž sníst mapu.“

„To byl jen jeden roh!“ bránila se Míša.

Závod pokračoval přes les. Cesta tam byla klikatá jako špageta, kterou se někdo pokusil zavázat na mašli. Hauťák a Míša dohnali Lili i pana Medvěda. Před nimi už jel jen zajíc Ferda.

Najednou Hauťákovo auto zaskučelo: „Pššššššš!“

Pravá přední pneumatika byla prázdná.

„Píchnuté kolo!“ řekl Hauťák.

„To je průšvih jako veliký meloun,“ povzdechla si Míša.

Hauťák otevřel kufr auta. Měl tam náhradní kolo, pumpičku, šroubovák, termosku s vodou a tři sušenky ve tvaru tlapek. Jenže chyběl mu klíč na kola.

„Kde je klíč?“ zalapal po dechu.

Vtom se z křoví ozvalo: „Kvík, kvík, promiňte!“

Vyšlo malé prasátko Pepík. Na hlavě mělo Hauťákův klíč na kola jako obrovský stříbrný klobouk.

„Myslel jsem, že je to koruna pro krále brambor,“ řekl Pepík.

Hauťák se rozesmál. „Je to skoro koruna. Zachraňuje závodníky!“

Společně vyměnili kolo. Pan Medvěd přidržel auto, Lili podala šroubky svým hebkým ocáskem a Míša počítala nahlas.

„Jeden šroubek, dva šroubky, tři šroubky… a čtyři! Víc už neumím bez svačiny.“

Když bylo hotovo, Hauťák všem poděkoval. „Teď jedeme společně!“

Závěrečná část trati vedla přes duhový most. Uprostřed mostu ale stál Ferda. Jeho oranžové auto mělo před sebou velkou hromadu spadlých jablek.

„Uši mi poskočily!“ naříkal Ferda. „Nemůžu projet a ostatní mě jistě předjedou!“

Hauťák přibrzdil. Už skoro cítil vůni cílové pásky. Ale také cítil jablka. A jedno z nich vonělo obzvlášť sladce.

„Všichni pomůžeme,“ rozhodl.

Medvěd odvalil největší jablka. Lili je jemně postrčila tlapkou. Míša našla jablko skoro větší než ona sama a tvrdila, že je to její nový dům. Hauťák pak zapnul klakson.

„HAF HAF RYCHLE!“ zahoukal klakson tak hlasitě, až se poslední jablka skutálela stranou.

Cesta byla volná.

„Jeď, Ferdo!“ řekl Hauťák.

Ferda se na něj překvapeně podíval. „Ale ty můžeš být první!“

Hauťák se usmál. „Můžeme být první všichni, když do cíle dojedeme spolu.“

A tak se auta srovnala vedle sebe. Modré puntíkaté, žluté malé, růžové lesklé, hnědé veliké i oranžové svižné. Motorům se chtělo smát, kola poskakovala radostí a všichni projeli cílovou páskou najednou.

Dav jásal. Starostka Sova jim předala jednu velikou Zlatou tlapku, na které stálo: Pro nejodvážnější a nejlaskavější závodníky.

Hauťák si medaili pověsil na krk, ale jen na chvilku. Pak ji položil doprostřed stolu, aby se na ni mohli podívat všichni.

Večer Hauťák zaparkoval své auto v garáži, otřel z něj poslední kapku bláta a dal klaksonu dobrou noc.

„Dnes jsme nevyhráli jen závod,“ zašeptal. „Vyhráli jsme kamarádství.“

Auto tiše odpovědělo: „Haf.“

Hauťák se zachumlal do pelíšku, jeho brýle odpočívaly vedle něj a za oknem svítil měsíc kulatý jako volant. Brzy se mu zdálo o tratích z perníku, veselých zatáčkách a kamarádech, kteří vždycky zastaví, když někdo potřebuje pomoc.

A ve Vrčivé Lhotě bylo klidně, bezpečně a krásně ospale. Dobrou noc.