O třech princeznách

Za sedmi kopci a jednou docela obyčejnou zahradou stál zámek krále Dobromila. Král měl tři dcery: princeznu Růženku, princeznu Lídu a nejmladší princeznu Aničku.

Růženka ráda nosila třpytivé šaty, Lída milovala veliké oslavy a Anička nejraději seděla v kuchyni s kuchařkou Bětkou, krájela jablka a poslouchala, jak v hrnci bublá polévka.

Jednoho rána si král Dobromil uhladil korunu, která mu trochu sjela na ucho, a řekl: „Dcery moje, zajímalo by mě, jak moc mě máte rády.“

Růženka se hned uklonila. „Tatínku, mám tě ráda jako celý pokoj plný zlata. A ještě jednu truhlu navrch!“

Král se usmál. Zlato se mu líbilo. Hezky se lesklo a dalo se z něj udělat spousta královských klenotů.

Lída zatleskala. „Já tě mám ráda jako tisíc diamantů, sto koní a největší dort na světě!“

Král se usmál ještě víc. Dort se mu líbil také, zvlášť když byl borůvkový.

Pak se podíval na Aničku. Ta chvíli přemýšlela. Nechtěla říct něco jen proto, aby to znělo krásně.

„Tatínku,“ řekla tiše, „mám tě ráda jako sůl.“

V sále nastalo ticho. Dokonce i královský pes Blesk přestal chroupat sušenku.

„Jako sůl?“ podivil se král. „Sůl není zlato ani diamant. Sůl se neleskne. A když jí je v polévce moc, všichni dělají legrační obličeje.“

Anička přikývla. „To ano. Ale když jí je akorát, všechno je lepší. Brambory, polévka, chleba i vajíčka. Sůl není nápadná, ale bez ní by nám něco důležitého chybělo. Tak tě mám ráda. Každý den, obyčejně a moc.“

Král však její slova nepochopil. Zamračil se tak silně, až mu koruna sjela z ucha rovnou na nos.

„Jestli je pro tebe sůl tak cenná,“ řekl uraženě, „ať máš tedy místo v zámku kuchyň a spíž!“

Anička byla smutná, ale nehádala se. Odešla za kuchařkou Bětkou, která ji objala kolem ramen.

„Někdy lidé potřebují ochutnat, aby porozuměli,“ zašeptala.

Za několik dní se na zámku konala veliká hostina. Přijeli sousední králové, královny, tři knížata, jeden kouzelník na dovolené a dokonce i teta Matylda, která vždycky věděla, co se děje, ještě dřív, než se to stalo.

Na stolech byly koláče, pečené brambory, voňavá polévka, zeleninové placičky i králův oblíbený borůvkový dort.

Jenže Anička s Bětkou připravily všechno úplně bez soli.

Hosté si naložili a ochutnali. Jeden král zamrkal. Druhá královna naklonila hlavu na stranu. Kouzelník řekl: „Tohle je zvláštní kouzlo. Jídlo chutná, jako by na něco zapomnělo.“

Král Dobromil si dal lžíci polévky, pak bramboru a nakonec kousek dortu. Dort byl dobrý, protože dorty sůl skoro nepotřebují. Ale polévka byla smutná, brambory nudné a placičky chutnaly jako kartonový papír.

„Bětko,“ zavolal král, „copak se stalo s jídlem?“

Kuchařka Bětka ukázala na malou misku vedle sporáku. Byla prázdná.

„Došla nám sůl, Vaše Veličenstvo,“ řekla vážně. „A bez ní se ani ta nejlepší hostina necítí úplná.“

Král se podíval na Aničku. Náhle si vzpomněl na její klidný hlas a na slova o tom, že něco může být obyčejné, a přitom velmi důležité.

Vstal od stolu a došel za ní.

„Aničko,“ řekl, „mýlil jsem se. Myslel jsem, že největší láska musí zářit, cinkat a být vidět z druhého konce sálu. Ale ty jsi mi připomněla, že nejcennější věci často tiše pomáhají každý den.“

Anička se usmála. „Tak už se nezlobíš?“

„Nezlobím. A také se budu snažit naslouchat dřív, než začnu dělat zamračený obličej.“

„To bude výborné,“ řekla Anička. „Tvůj zamračený obličej trochu děsí královské holuby.“

Král se rozesmál tak hlasitě, až holubi na parapetu odletěli do teplých krajin.

Pak Anička vysypala do polévky špetku soli. Bětka zamíchala, hosté znovu ochutnali a všichni se spokojeně usmáli.

Od toho dne král Dobromil neporovnával lásku ve zlatě ani v diamantech. Když chtěl vědět, zda se mají lidé rádi, podíval se, kdo komu pomůže zavázat tkaničku, kdo rozdělí poslední jahodu a kdo přinese deku, když je někomu zima.

A každý večer večeřeli spolu. Na stole byla malá slánka se stříbrným víčkem. Král ji pokaždé opatrně podal Aničce a řekl: „Prosím, princezno, špetku té nejvzácnější věci v království.“

Anička se zasmála, přidala sůl akorát a zámek byl zase plný tepla, vůně a bezpečí. A když se venku setmělo, všechny tři princezny popřály tatínkovi dobrou noc. Král jim odpověděl, že je má rád každou jinak, ale všechny stejně moc.

Pak se v oknech rozsvítila malá světýlka, zahrada tiše zašuměla a celý zámek usnul spokojeně až do rána.