Kapibara plave vesmírem

Malá kapibara Kapi bydlela u klidné řeky, kde voda šuměla tak jemně, že se u ní krásně usínalo. Každý večer si lehla do měkké trávy, položila si na bříško kulatý kamínek a dívala se na hvězdy.

„Jednou tam poplavu,“ zašeptala vždycky k obloze.

Její kamarád želvák Tonda se tomu smál tak opatrně, aby se nepřevrátil na záda. „Kapi, ve vesmíru přece není voda. Jak tam chceš plavat?“

„To se ještě uvidí,“ řekla Kapi důležitě. „Třeba jsou galaxie jenom strašně, strašně velké bazény. A hvězdy jsou gumové kačenky, které svítí, aby se neztratily.“

Tonda chvíli přemýšlel. „To by vysvětlovalo Měsíc. Je tak kulatý, že to bude nejspíš obří nafukovací míč.“

Kapi spokojeně přikývla. A té noci se jí zdál ten nejúžasnější sen.

Ve snu přistála u řeky raketa. Nebyla šedá ani hlučná jako opravdové rakety z obrázkových knížek. Byla žlutá jako zralý banán, měla modrá okénka a na boku veliký nápis: PLAVÁNÍ PRO ODVÁŽNÉ.

Dvířka se otevřela a ven vykoukl malý robot v plaveckých brýlích.

„Dobré ráno, kapitánko Kapi!“ zapípal. „Jmenuji se Bublík. Hledáme kosmického plavce. Umíš plavat?“

Kapi se trochu zastyděla. Ve skutečnosti uměla jen sedět ve vodě, čvachtat pacičkami a vypadat velmi překvapeně, když jí na čumáček přistála vážka.

„Zatím ne úplně,“ přiznala. „Ale strašně moc bych chtěla.“

„Výborně!“ zvolal Bublík. „Nejlepší plavci začínají přesně takhle.“

Kapi nastoupila do rakety. Tonda jí zamával z břehu. Měl na hlavě cedník, protože si myslel, že astronauti musejí nosit helmy s dírkami na špagety.

„Nezapomeň se vrátit na svačinu!“ zavolal.

Raketa zaburácela: „Baf! Bubl! Brum!“ A vystřelila vzhůru.

Kapi nejdřív cítila, jako kdyby jí bříško lechtalo tisíc malých peříček. Pak už kolem ní byla tma, posetá světýlky. Hvězdy zářily, planety se pomalu otáčely a jedna maličká kometa kolem prosvištěla tak rychle, že Kapi nestihla ani říct: „Jé!“

„Vítej v galaxii Koupelniček,“ oznámil Bublík. „Tady se vesmírem neplave rukama. Tady se plave představivostí.“

Otevřel poklop a Kapi se ocitla ve volném prostoru. Nepropadla se. Jen se začala pomalu vznášet.

„Představ si, že děláš dlouhý záběr,“ řekl Bublík.

Kapi natáhla pacičky dopředu, odrazila se nožkami a opravdu poplula mezi hvězdami. Za ní zůstaly třpytivé bublinky. Jedna se jí usadila na oušku a zazvonila jako maličký zvoneček.

„Jupí!“ vykřikla Kapi. „Já plavu vesmírem!“

Plula kolem planety s prstenci, které vypadaly jako obrovské nafukovací kruhy. Minula mlhovinu, jež připomínala růžovou cukrovou vatu. Potkala tři mimozemské rybičky v kosmických helmách.

„Dobrý den!“ zabublaly rybičky.

„Dobrý den!“ odpověděla Kapi. „Nevíte, kde je nejbližší bazén?“

Rybičky ukázaly všechny tři ploutvičkami stejným směrem. „Letíš rovně, pak doprava u planety, která voní po vanilkových rohlíčcích. Nemůžeš ji minout. Má na pólu obří skákací prkno.“

Kapi poděkovala a plula dál. Jenže ve vesmíru bylo plavání trochu zrádné. Když se příliš zapřela levou pacičkou, otočila se dokolečka. Když kopla oběma nožkami najednou, začala couvat.

„Bublíku!“ smála se. „Já neumím poznat, kde mám předek!“

„To vůbec nevadí,“ řekl robot. „Někdy je cestou vpřed právě legrační otočka.“

Kapi udělala ještě jednu otočku, tentokrát schválně. Zasmála se tak moc, až jí z očí vyletěly dvě slzičky. Ve vesmíru z nich byly malé kulaté kapky a pluly vedle ní jako průhlední kamarádi.

Nakonec uviděla planetu, která opravdu vypadala, jako by voněla po vanilkových rohlíčcích. Byla modrozelená, měla bílé obláčky a na jejím vrcholku se lesklo něco obrovského.

„Bazén!“ vykřikla Kapi.

Přistáli na měkkém břehu. Před nimi se táhl bazén tak veliký, že jeho druhý konec nebyl skoro vidět. Voda byla čistá, teplá a třpytila se modře. Po hladině pluly nafukovací kruhy ve tvaru měsíců, hvězd a jednoho velmi překvapeného bramboru.

U bazénu stála cedule: VÍTEJTE NA PLANETĚ CÁKALKA. ZDE SE KAŽDÝ UČÍ SVÝM TEMPEM.

Kapi si přečetla poslední větu dvakrát. Moc se jí líbila.

První den seděla na schůdcích a namáčela si tlapky. Druhý den zkoušela foukat bubliny. Třetí den se držela okraje, zatímco Bublík počítal:

„Jedna pacička, druhá pacička, nožky kop-kop, čumáček nad vodou!“

Kapi udělala dva malé záběry a hned se chytila okraje.

„To bylo jenom maličko,“ řekla zklamaně.

„Maličko je začátek velikánska,“ odpověděl Bublík.

Tak to zkusila znovu.

Každý den uplavala o kousek dál. Někdy ji voda pošimrala do nosu a musela kýchat. Jednou při kýchání vyletěla taková bublina, že v ní chvíli plavala malá kosmická rybička a ptala se, jestli je to nový hotel.

„Promiň,“ řekla Kapi.

„Nevadí,“ zabublala rybička. „Mají tu dobrý výhled.“

Jednoho večera, když se nad Cákalkou rozsvítily tři měsíce, Kapi pustila okraj bazénu. Udělala jeden záběr. Pak druhý. Pak třetí.

A najednou plavala.

Opravdu plavala.

Klouzala teplou vodou, nožkami kopala pravidelně a pacičkami dělala velké, klidné záběry. Bublík tleskal kovovými ručičkami, až z nich létaly malé jiskřičky ve tvaru srdíček.

„Dokázala jsi to, kapitánko!“ zvolal.

Kapi doplavala ke skákacímu prknu na druhém konci bazénu. Vylezla na něj, podívala se k obloze a viděla známé hvězdy. Mezi nimi zářila i její řeka doma.

Trochu se jí zastesklo po Tondovi a po trávě, která voněla po dešti. Ale pak se podívala na veliký bazén, na nové rybičí kamarády i na Bublíka, který si právě omylem nasadil plaveckou čepici na anténu.

„Myslím,“ řekla Kapi, „že tady na planetě Cákalce na chvíli zůstanu. Budu plavat každý den. A až budu opravdu jistá, poplavu zase mezi galaxiemi navštívit Tondu.“

Bublík se uklonil. „To je výborný plán. Jen si prosím nezapomeň přibalit svačinu.“

Od té doby měla Kapi na Cákalce svůj malý domeček u bazénu. Večer plavala pod třemi měsíci, ráno učila rybičky foukat legrační bubliny a odpoledne posílala Tondovi zprávy v lahvičkách z hvězdného skla.

V každé stálo: Dnes jsem uplavala zase o trochu dál.

A Tonda jí vždycky odpověděl: To je báječné. Já jsem dnes uplazil o trochu dál k ledničce.

Kapi se při tom smála, zachumlala se do měkkého ručníku a usínala s tlapkami příjemně unavenými. Nad ní tiše svítily hvězdy, bazén jemně šplouchal a celý vesmír vypadal jako bezpečné, tiché místo.

A jestli se někdy večer podíváš na oblohu a uvidíš hvězdu, která se na chvíli zatřpytí jako kapka vody, možná právě kolem ní plave malá kapibara Kapi.

Plave pomalu, statečně a s úsměvem. A pak se vrátí domů do svého útulného domečku, kde je teplo, klid a kde na ni čekají krásné sny.