Jak Notík ztratil písmenko O

Na polici v pokojíčku ležel malý stříbrný notebook. Jmenoval se Notík a kdysi býval velmi pilný. Pomáhal psát dopisy, ukazoval obrázky koťátek a pouštěl ukolébavky, když venku bubnoval déšť.

Jenže pak si ho všichni přestali všímat. Vedle něj vyrostla hromádka pastelek, pod něj se zatoulal zelený knoflík a na jeho víku se usadil prach tak hustý, že by se na něm dalo kreslit prstem.

Notík se snažil nestěžovat. Počítače přece nemají fňukat. Jen tiše svítil malou zelenou tečkou a čekal, až ho někdo otevře.

Jednoho večera se ozvalo: klap!

Z Notíkovy klávesnice vyskočila klávesa s písmenkem O. Udělala malý kotrmelec, odrazila se od pastelky a skutálela se za skříň.

„Ó ne!“ zašeptal Notík. Chtěl napsat slovo „domov“, ale na obrazovce se objevilo jen „dmv“.

Chtěl napsat „dobrou noc“, ale vyšlo z toho „dbr u nc“.

„To zní jako jméno nachlazeného draka,“ povzdychl si.

Notík byl smutný. Bez O se mu slova zdála děravá jako ponožka po setkání s veselým štěnětem. A protože byl celý zaprášený a trochu opuštěný, připadalo mu, že si jeho potíží nikdo ani nevšimne.

Tu do pokojíčku přišla holčička Anička. Hledala svůj zelený knoflík, protože z něj chtěla udělat oko pro papírovou sovu.

Když se sklonila k polici, všimla si Notíka.

„Jé,“ řekla. „Ty jsi tady byl celou dobu?“

Notík se maličko rozsvítil.

Anička ho opatrně otevřela. Na obrazovce svítilo veliké: „AHJ, ANIČK.“

Anička naklonila hlavu. „Ahoj, Aničko?“

Notík radostně pípnul.

„Chybí ti O!“ zvolala Anička. „A taky bys potřeboval pořádně vyčistit.“

Nejdřív vzala měkký hadřík a jemně setřela prach z víka, z obrazovky i z klávesnice. Notíkovi to bylo tak příjemné, až se mu zdálo, že se mu narovnaly všechny drátky uvnitř.

Pak si Anička klekla k podlaze. Posvítila malou baterkou za skříň. Našla zelený knoflík, dvě kostičky, jednu ponožku, která byla nejspíš na výletě, a nakonec také malou klávesu O.

„Tady jsi!“ řekla.

Písmenko O bylo trochu zaprášené, ale celé. Anička ho otřela a jemně ho zacvakla zpátky na klávesnici.

Klap!

Notíkovi se na obrazovce objevilo: „DĚKUJI.“

„Nemáš zač,“ usmála se Anička. „Jen už tě nenechám zase samotného pod pastelkami.“

Sedla si k němu a napsala první větu nové pohádky: „Jednou žil malý počítač, který si myslel, že bez jednoho písmenka nedokáže nic.“

Notík teď mohl psát zase všechna slova: pohoda, kočka, koláč, obloha i dobrou noc. A zjistil, že nejdůležitější slovo ze všech je domov.

Od toho večera stál Notík na čistém stole, vedle lampičky a papírové sovy se zeleným knoflíkovým okem. Každý večer pomáhal Aničce vymýšlet jednu novou krátkou pohádku.

A když občas některé písmenko zazlobilo, Notík už se nebál. Věděl, že stačí poprosit o pomoc.

Pak Anička Notíka zavřela, světýlko tiše zhaslo a pokojíček se ponořil do klidné tmy. Za oknem svítil kulatý měsíc, přesně tak kulatý jako Notíkovo nalezené písmenko O.