Mise na Měsíc
Petr a Míša byli nejlepší kamarádi, i když se v jedné důležité věci vůbec neshodovali.
Petr tvrdil, že astronaut musí mít vždycky dokonale naleštěnou helmu. Míša zase říkala, že astronaut potřebuje hlavně velké kapsy na sušenky.
„Na Měsíci žádné sušenky nejsou,“ namítal Petr.
„Právě proto je musíme vzít s sebou,“ odpověděla Míša a zastrčila do kapsy ještě jednu skořicovou hvězdičku.
Jednoho tichého večera, když se nad zahradami rozsvítil kulatý Měsíc, zazvonil u Petra doma malý stříbrný zvoneček. Nebyl to obyčejný zvoneček. Na boku měl tlačítko s nápisem: PRO PŘÍPAD MĚSÍČNÍHO DOBRODRUŽSTVÍ.
Petr tlačítko zmáčkl.
Za domem se okamžitě rozsvítila jejich raketa. Jmenovala se Bublina 7, protože byla kulatá, lesklá a při startu dělala zvuk: „Bublublublublum!“
„Posádko na palubu!“ zavolala Míša, která už měla na sobě modrý skafandr s vyšitým žlutým měsícem.
Petr si nasadil helmu, Míša popadla krabici sušenek a oba nastoupili do kabiny. Na palubní desce blikala světélka: zelené pro klid, modré pro odvahu a jedno oranžové, které svítilo jen tehdy, když bylo potřeba dát si pozor na mraky ve tvaru bramborové kaše.
„Cíl letu?“ zeptal se laskavý hlas palubního počítače.
„Měsíc!“ řekli Petr a Míša zároveň.
„Výborně,“ odpověděl počítač. „Doporučuji přibalit deku. Ve vesmíru je sice krásně, ale trochu průvan.“
Raketa se jemně zachvěla.
„Pět, čtyři, tři, dvě, jedna… bublublublublum!“
Bublina 7 se vznesla nad střechy, nad komíny, nad spící kočky i nad paní Novákovou, která zrovna věšela prádlo a jen překvapeně zamávala kolíčkem.
Brzy už Země pod nimi vypadala jako veliká modrozelená kulička. Petr ji pozoroval okénkem a cítil, jak mu v břiše poskakují malé radostné žabky.
„Podívej!“ ukázala Míša. „Tam je souhvězdí Velké naběračky!“
„To je Velký vůz,“ opravil ji Petr.
„Dobře. Ale kdybychom tam našli polévku, máš lžíci?“
Petr se zamyslel. „Nemám.“
„Tak vidíš,“ řekla spokojeně Míša.
Letěli dál mezi hvězdami. Některé byly malé a třpytivé, jiné vzdálené a vážné. Jedna kometa kolem nich prosvištěla tak rychle, až jim v rádiu nechala pozdrav: „Pardon, spěchám!“
Pak se ozvalo podivné zakašlání.
„Kchrrr… puf… kchrrr!“
Raketa se lehce naklonila doprava.
Na palubní desce se rozsvítilo oranžové světlo. A pak druhé. A pak všechna světla začala blikat jako narozeninový dort, který si spletl svíčky s ohňostrojem.
„Co se děje?“ zeptala se Míša.
Palubní počítač odpověděl nezvykle tiše: „Máme malý, drobný, skoro nepatrný technický problém.“
„Jak malý?“ zeptal se Petr.
„Jeden z pomocných motorů je rozbitý,“ přiznal počítač. „A druhý se urazil, že musí pracovat za dva.“
Raketa udělala další pomalou otočku.
Míša pevně sevřela krabici se sušenkami. „Spadneme?“
„Ne,“ řekl Petr, ačkoliv mu žabky v břiše najednou přestaly skákat. „Nejdřív zjistíme, co je špatně.“
Oba si připnuli bezpečnostní pásy. Petr otevřel technický panel a Míša držela baterku, která ve stavu beztíže pořád odplouvala ke stropu.
„Tady!“ řekl Petr. „U trysky je prasklá spojovací hadička.“
„Můžeme ji vyměnit?“
„Náhradní nemáme.“
Chvíli bylo v kabině ticho. Jen motory venku nespokojeně bručely: „Hmhmhm.“
Míša se rozhlédla po zásobách. Měli deku, dva polštáře, atlas hvězd, jednu náhradní ponožku, tři sušenky ve tvaru rakety a malou stříbrnou roličku.
„A co tohle?“ zeptala se.
Petr se podíval. „Kosmická lepicí páska!“
„Je dost silná?“
Petr přečetl nápis na obalu. „Drží antény, mapy, rukavice, kníry pro maškarní bál a v nouzi také menší součástky raket.“
„Tak je to jasné,“ řekla Míša. „Potřebujeme ji použít na opravu našeho pomocného motoru.“
Petr se usmál. To byl přesně ten druh nápadu, který zněl trochu legračně, ale mohl fungovat.
Oblékli si rukavice a přesunuli se do malé servisní komory. Tam bylo okénko, kterým viděli Měsíc. Už nebyl jen malý kulatý knoflík na obloze. Byl veliký, stříbrný a plný tichých tmavých skvrn.
„Jako kdyby na něm někdo rozsypal kakao,“ zašeptala Míša.
Petr opatrně očistil prasklou hadičku. Míša ustřihla pásku přesně tak dlouhou, aby se dvakrát omotala kolem praskliny.
„Jednou,“ počítala.
„Podrž pevně,“ řekl Petr.
„Dvakrát.“
Páska se leskla jako proužek měsíčního světla. Petr ještě přitiskl okraje, Míša zkontrolovala spoj a oba ustoupili.
„Hotovo?“ zeptala se.
„Teď to vyzkoušíme“ řekl Petr.
Vrátili se do kabiny. Palubní počítač spustil opatrný test.
„Pomocný motor číslo jedna, zkusíme nejmenší zabručení,“ oznámil.
„Brrm,“ ozval se motor.
Petr a Míša ani nedýchali.
„Teď střední zabručení.“
„Brrrrm!“
Raketa se přestala naklánět.
„A teď velké, ale slušné zabručení!“
„BUBRRM!“
Všechna zelená světla se rozsvítila najednou.
„Oprava úspěšná,“ zahlásil počítač. „Kosmická lepicí páska opět dokázala, že je hrdinkou tichých technických chvilek.“
Míša se radostí zatočila ve vzduchu. „Dokázali jsme to!“
„Dokázali,“ řekl Petr. „A bez paniky.“
„Trošku jsem panikařila,“ přiznala Míša. „Ale jen uvnitř helmy. Tam to nikdo neslyšel.“
Raketa pokračovala k Měsíci. Když přistáli, bylo to měkké a opatrné: „Puf.“ Zvedl se kolem nich stříbrný měsíční prach a pomalu se zase snesl dolů.
Petr a Míša vystoupili po schůdcích. Skákali tak vysoko, že Míša při jednom skoku málem dosáhla na hvězdu. Petr zapíchl do země malou vlaječku s obrázkem dvou kamarádů a jedné roličky pásky.
Pak si sedli na plochý kámen, rozdělili se o sušenky a dívali se na Zemi.
„Z dálky vypadá malinká,“ řekla Míša.
„Ale je tam všechno, co máme rádi,“ odpověděl Petr. „Naše domy, naše postele, zahrady, lidé… i moje naleštěná helma.“
„A moje kapsy,“ dodala Míša.
Cesta domů byla klidná. Opravené motory jemně vrněly a kosmická páska držela přesně tak, jak slíbila. Když Bublina 7 přistála za Petrovým domem, Měsíc už visel nízko nad střechami jako lampička pro celý svět.
Petr a Míša se rozloučili, každý se zachumlal do své postele a nechal helmu vedle polštáře.
Ještě než usnuli, oba si pomysleli na stejnou věc: Když člověk zůstane klidný, přemýšlí spolu s kamarádem a má po ruce trochu odvahy, dá se spravit i něco, co vypadá úplně vesmírně rozbité.
A nad jejich domy tiše svítil Měsíc. Možná se trochu usmíval. A možná měl na jedné své malé prasklince také kousek kosmické lepicí pásky.