Jak želvě přestal chutnat zelený salát
Na kraji tiché louky, u starého lískového keřem, bydlel malý želvák Toník. Měl kulatý, lesklý krunýř se zlatohnědými skvrnami, pomalé nožky a velmi rád měl klidná rána.
Každé ráno se Toník probudil, protáhl krk, zamrkal na sluníčko a vydal se ke své misce. V misce na něj čekal zelený salát.
„Zelený salát,“ povzdechl si želvák. „Zase zelený salát.“
Toník salát dřív miloval. Když byl malý, připadal mu salát svěží jako kapka rosy. Jenže teď ho dostával skoro pořád. List sem, list tam, list ráno i večer. A jednoho dne mu zelený salát přestal chutnat úplně.
„Nechci ani jedno sousto,“ řekl a zastrčil hlavu do krunýře.
Zrovna kolem cupitala veverka Bětka s lískovým oříškem v tlapkách.
„Copak tě trápí, Toníku?“ zeptala se.
„Salát,“ odpověděl želvák smutně. „Je zelený, křupe a voní po zahradě. Ale už ho nechci.“
Bětka si sedla vedle něj. „Možná nemáš dostat jen salát. V zahradě přece roste spousta různých dobrot.“
„Opravdu?“ vykoukl Toník opatrně.
„Opravdu. Pojď se podívat. Jen hezky pomalu, jak to máš rád.“
A tak se spolu vydaly na cestu k zahrádce za potůčkem. Bětka běžela jen maličkými kroky, aby Toníkovi neutekla, a Toník šel spokojeně svým želvím tempem.
Nejdřív našly záhon s mrkví. Její zelené natě se ve větru jemně pohupovaly.
„Mrkev je oranžová jako západ slunce,“ řekla Bětka. „Pomáhá očím, aby dobře viděly, třeba když hledáš cestu domů za šera.“
Zajíc Míša zrovna jednu mrkev chroupal.
„A je sladká,“ dodal s plnou pusou. „Jen se podívej.“
Toník ochutnal tenký pláteček mrkve. Křupnul mu v pusince a chutnal jemně a sladce.
„Hm,“ řekl překvapeně. „To není vůbec špatné.“
Pak došly k červeným rajčátkům. Visela na stoncích jako malé lesklé lampičky.
„Rajčata pomáhají tělu, aby bylo čilé a silné,“ vysvětlila Bětka. „A když je teplo, jejich dužina a šťáva Tě příjemně osvěží.“
Toník dostal malý kousek zralého rajčátka. Bylo měkké, voňavé a šťavnaté.
„Je červené jako beruška,“ usmál se.
Za rajčaty rostly okurky. Dlouhé, zelené a chladivé.
„Ty jsou plné vody,“ řekl ježek Pepík, který se přišel podívat. „Když si hraješ na sluníčku, pomůžou ti, aby se tělo cítilo dobře.“
Toník ochutnal kolečko okurky. Bylo svěží jako ranní rosa.
„Zelenina nemusí chutnat pokaždé stejně,“ řekl zamyšleně.
„Přesně tak,“ přikývla Bětka. „Každá barva přináší něco dobrého. Zelené listy, oranžová mrkev, červená rajčata, fialové zelí i žlutá paprika. Když jíš různé druhy zeleniny, tvoje tělíčko dostává mnoho malých pomocníků.“
„Jakých pomocníků?“ zeptal se Toník.
Bětka se usmála. „Takových, které pomáhají nožkám chodit, očím koukat, bříšku pracovat a celému tělu růst. Nejsou vidět, ale jsou moc šikovní.“
Toník se na chvíli zadíval na barevnou zahradu. Všude kolem šustily listy, bzučely včely a slunce hřálo tak akorát.
„A když nechci zeleninu?“ zeptal se potichu.
„Nemusíš sníst všechno najednou,“ řekla Bětka laskavě. „Stačí zkoušet malé kousky. Jednou ti zachutná okurka, jindy mrkev. A možná za pár dní dostaneš chuť zase i na salát.“
Toníkovi se to zalíbilo. Nemusel být statečná na celý talíř. Stačilo mít odvahu na jedno malé sousto.
Veverka, zajíc a ježek připravili Toníkovi malou barevnou hostinu. Dali mu dva lístky salátu, kousek mrkve, kolečko okurky, malý dílek rajčete a drobný proužek žluté papriky.
Toník jedl pomalu. Nejdřív mrkev. Potom okurku. Pak rajče. A nakonec se podíval na zelený salát.
„Ty už nejsi sám,“ řekla mu tiše.
Ukousnul malý kousek listu.
Salát pořád chutnal zeleně a svěže. Ale vedle ostatních barev už nepůsobil tak nudně. Toník se dokonce maličko usmál.
Od toho dne dostával želvák k jídlu pestrou zeleninu. Někdy salát s okurkou, jindy mrkev s kouskem papriky. A když se mu něco nechtělo ochutnat, stačilo říct: „Dnes jen maličký kousek.“
Po několika dnech si Toník všimnul, že se jí dobře chodí k potůčku, že má chuť prozkoumávat louku a že se večer příjemně unaví. Jeho nožky byly spokojené, oči pozorné a bříško klidné.
Jednoho večera seděl před svým domečkem u lísky. Obloha byla růžová a první hvězda se právě rozsvítila.
Bětka se k němu přitulila.
„Tak co, Toníku?“ zašeptala. „Chutná ti zase zelený salát?“
Toník se pousmál a ukousnul malý list ze své misky.
„Ano,“ řekl. „Ale nejvíc mi chutná, když má kolem sebe kamarády všech barev.“
Pak se želvák schoval do svého teplého krunýře, poděkoval zahrádce za její dobroty a zavřel oči. Venku šuměly listy, potůček tiše šuměl a celá louka usínala.
Toník věděl, že ráno přinese nový den, nové sluníčko a možná i nové malé sousto, které bude stát za ochutnání.
A s touto klidnou myšlenkou spal klidně až do rána.