Liška Ryška a jeřabinové lucerničky

Liška Ryška bydlela v liščí noře pod skalou. Na podzim se stmívalo dřív a cestičky v lese bývaly večer šedé. Ryška si všimla, že některá zvířátka se vracejí domů až po západu slunce.

Jednou večer zahlédla u potoka malého jezevce. Motal se mezi kapradím a nemohl najít cestu k doupatům.

„Pojď za mnou,“ řekla Ryška a dovedla ho k jeho rodině. Když se vracela, podívala se na jeřáb, který rostl u cesty. Byl obsypaný červenými plody. Každá jeřabina vypadala jako drobné světýlko.

Ryšku napadlo, že by z nich mohla vyrobit lucerničky.

Druhý den nasbírala suché stonky trávy, tenké proutky a několik velkých listů. Jeřabiny navlékla na pevné travní nitě a zavěsila je do proutěných kroužků. Na první pokus se jí lucernička rozpadla. Na druhý pokus z ní jeřabiny vypadaly jako malý červený déšť. Na třetí pokus vznikla krásná kulatá lucerna.

Ryška ji zavěsila u potoka. Když se setmělo, lucerna se lehce pohupovala a červené bobulky se leskly v měsíčním světle.

Přiletěla sova. „To není světlo pro sovy,“ zahoukala. „My vidíme i ve tmě.“

„Ale může ti ukázat, kde začíná pěšina,“ řekla Ryška.

Pak přišla srnka se srnčátkem. Srnčátko se bálo přejít přes mostek. Ryška zavěsila podél zábradlí dvě další lucerničky. Červená světýlka vedla jako korálková cestička.

„Už se nebojím,“ řeklo srnčátko a opatrně přešlo.

Ryška potom vyrobila lucernu pro králíky, jednu pro myšky a jednu pro skřítky žijící pod dubem. Při práci se k ní přidali ostatní. Veverka Ája přinesla oříškové skořápky, jezevec držel proutky a malá žabka počítala jeřabiny.

Když nastal večer, celý les se rozzářil. Lucerničky neplápolaly jako oheň. Jen tiše svítily svou červenou barvou, jako by v každé zůstalo trochu slunce.

Zvířátka chodila po osvětlených cestách a zdravila se. Nikdo se neztratil. Dokonce i starý krtek vyšel ze svého tunelu, protože u vchodu našel lucernu zavěšenou nízko u země.

„Tma není tak veliká, když v ní svítí mnoho malých světel,“ řekl.

Ryška se posadila pod jeřáb. Na větvích zůstalo ještě několik plodů. „Jeřabiny jsou nejhezčí, když někomu ukážou cestu domů,“ zašeptala.

Když se noc prohloubila, zvířátka se uložila ke spánku. Lucerny pomalu pohasínaly, protože měsíc vystoupil výš a převzal jejich hlídání.

Ryška se vrátila do nory. Na dveře si pověsila nejmenší lucerničku. Jeřabiny v ní jemně zacinkaly, kdykoli kolem prošel vítr.

Liška zavřela oči. Zdálo se jí, že celý les dýchá v měkkém červeném světle a že každá cestička vede k teplému, bezpečnému domovu.