Nesmysly ve Zmrzlákově

V městečku Zmrzlá kov, které se ve skutečnosti jmenovalo Zmrzlá kov jen proto, že jeho první starosta omylem napsal název na ceduli vzhůru nohama, bylo všechno trochu popletené.

Ráno tam vycházelo slunce z komína, pošťák nosil dopisy v rybářské síti a slepice snášely malé žluté knoflíky. Nikomu to ale nevadilo. Knoflíky se totiž daly dobře přišít na kabát a slunce z komína hezky hřálo pekaři na rohlíky.

Na náměstí stál zmrzlinový vůz pana Skřípa. Pan Skřípo byl nejslavnější zmrzlinář široko daleko. Měl proužkovanou zástěru, knír jako dva zatočené preclíky a vozík, který při každém kroku zpíval:

„Cink cink, vanilka! Cink cink, špenátová fialka!“

„Špenátová fialka?“ zeptalo se jednou malé štěně jménem Stene.

„Ano,“ přikývl pan Skřípo vážně. „Chutná přesně jako fialka, která omylem skočila do polévky.“

Stene si raději objednalo jahodovou. Jenže zrovna když pan Skřípo nabíral první růžový kopeček, ozvalo se z vozíku hlasité:

„PRÁSK! PŠŠŠT! BUBLIFUK!“

A všechny zmrzliny vyletěly do vzduchu.

Vanilková přistála na lampě. Čokoládová si sedla na klobouk starosty. Pistáciová začala pomalu cestovat po zádech velmi překvapené sochy ryby. A malinový sorbet se rozletěl tak rychle, že ho nikdo neviděl — jen na radnici zůstala růžová šipka ukazující směrem k řece.

„Moje zmrzlina pro lidi!“ zvolal pan Skřípo. „Bez ní budou mít všichni odpoledne obyčejně smutné! A já slíbil dětem skořicovou, dospělým citronovou a jednomu pánovi příchuť ponožka s mátou. Dobrovolně!“

„Haf! Pomůžu!“ štěklo Stene a mávlo ocáskem tak silně, až se mu na hlavu snesl malý kopeček borůvkové.

Vtom se nad náměstím objevil drak Bublifuk. Nebyl to žádný strašidelný drak. Měl zelené šupiny, oranžové papuče a křídla trochu moc malá na to, aby se dala brát vážně. Když létal, mával jimi jako někdo, kdo honí dvě neviditelné mouchy.

„Slyšel jsem slovo zmrzlina!“ zahřímal drak.

„Tak to jsi slyšel správně,“ řekl pan Skřípo. „Jen prosím nic neroztavuj.“

„Já už oheň nepouštím,“ urazil se Bublifuk. „Minule jsem si jím opálil obočí. Teď umím foukat jen studený dech.“

Zkusil to.

„Fúúúúú!“

Pan Skřípo zmrzl od kníru až po tkaničky. Knír mu zazvonil jako dvě rampouchové vidličky.

„Výborně,“ řekl zubama cvakající zmrzlinář. „Tak ty budeš naše pojízdná lednička.“

Za kašnou se ozvalo: „Vrz! Klink! Uvrz! Píp!“

Přikulhal robot Uvrzaný. Byl celý z plechu, měl jedno kulaté oko, jedno hranaté oko a kolena, která se ozývala pokaždé, když dostala nápad.

„ZAZNAMENAL JSEM ZMRZLINOVOU KATASTROFU,“ oznámil. „NABÍZÍM POMOC. MÁM MAPU, MAGNET A KAPESNÍ LŽÍCI VELIKOSTI DEŠTNÍKU.“

„To se bude hodit!“ zaradovalo se Stene.

„A co je tohle?“ zeptal se Bublifuk a ukázal na robotovu anténu.

„TO JE ANTÉNA PRO PŘÍJEM DŮLEŽITÝCH ZPRÁV,“ odpověděl Uvrzaný.

Anténa zapraskala.

„Pozor, pozor!“ ozval se tenký hlas. „Dnes budou mraky chutnat po kedlubně!“

Robot se zamyslel. „MOŽNÁ NENÍ ÚPLNĚ DŮLEŽITÁ.“

Čtyři kamarádi se vydali po růžové šipce k řece. Cestou našli tři kopečky citronové zmrzliny, které hrály kuličky s hráškem.

„Pojďte zpátky do kornoutu,“ poprosil je pan Skřípo.

„Nemůžeme,“ řekla první citronová kulička. „Právě vedeme ve skóre sedm ku dvěma a půl.“

„Jak může být půl bodu?“ zeptalo se Stene.

„Hrášek podvádí,“ odpověděla druhá kulička.

Uvrzaný vytáhl obrovskou lžíci a šetrně nabral všechny tři kopečky. Bublifuk je ochladil, aby se nerozutekly, a Stene jim za odměnu dovolilo olíznout mu borůvkovou čepičku z hlavy.

U řeky našli malinový sorbet. Seděl v malém člunu a držel pádlo.

„Kam pluješ?“ zavolal pan Skřípo.

„Na sever!“ odpověděl sorbet.

„Ale řeka teče na jih!“

„Já vím,“ řekl sorbet. „Proto je to dobrodružnější.“

Drak Bublifuk jemně foukl a člun se otočil. Sorbet se zakymácel, pádlo mu skočilo do nosu a pak s velkou důstojností prohlásil:

„Plavbu ruším. Sever je moc jižně.“

Najednou se z města ozvalo obrovské bručení.

„Brrrrrrrrm!“

Všichni se vrátili na náměstí a zjistili, že největší problém se skrývá pod zmrzlinovým vozem. Zmrzlinový mrazicí stroj se přepnul do režimu „Vyráběj všechno kromě zmrzliny“.

Z jednoho otvoru vyrážely bubliny ve tvaru brambor. Z druhého padaly puntíkaté ponožky. Třetí otvor vyráběl malé dřevěné žirafy, které zdvořile zdravily každého kolemjdoucího.

„Dobrý den,“ řekla jedna žirafa starostovi. „Máte krásně hranatý klobouk.“

Starosta klobouk neměl. Přesto poděkoval.

„Musíme stroj opravit,“ řekl pan Skřípo. „Ale ztratil se mi návod.“

„JÁ UMÍM ČÍST NÁVODY,“ zahoukal Uvrzaný.

„A kde je?“ zeptalo se Stene.

„TO UŽ JE SLOŽITĚJŠÍ.“

Návod ležel na lampě, přilepený vanilkovou zmrzlinou. Bublifuk vyletěl nahoru, ale jeho papuče se zachytily o dráty. Visel hlavou dolů a smál se tak, že mu z nosu vyletovaly ledové bubliny.

„Neboj!“ štěklo Stene.

Přiběhlo pod lampu, Uvrzaný natáhl deštníkovou lžíci a pan Skřípo na ni položil kopeček špenátové fialky.

„Proč?“ podivil se robot.

„Nevím,“ řekl pan Skřípo. „Ale v Zmrzlá kově to někdy funguje.“

A opravdu. Špenátová fialka začala zpívat operu tak silně, až dráty povolily, Bublifuk dopadl do hromady měkkých ponožek a návod se snesl přímo Uvrzanému do náruče.

Robot přečetl první řádek:

„Pro správnou výrobu zmrzliny stiskněte modré tlačítko.“

„To je snadné,“ řeklo Stene.

„POKRAČOVÁNÍ: NESTISKNĚTE ZELENÉ TLAČÍTKO, POKUD NECHCETE VYROBIT TISÍC MLUVÍCÍCH OKUREK.“

Všichni se podívali na zelené tlačítko.

Tlačítko se samo trochu zatřáslo.

„Ani náhodou,“ řekl pan Skřípo.

„DOBRÁ VOLBA,“ ozvalo se zespodu vozíku.

„Kdo to řekl?“ zeptalo se Stene.

Zpod kola vykoukla jedna malá mluvící okurka. „Já. Někdo to stiskl minulý čtvrtek. Jsem poslední. A mám už dost rozhovorů o salátu.“

Uvrzaný opatrně stiskl modré tlačítko.

Stroj zavrčel. Ponožky přestaly padat. Žirafy se uklonily a odešly hledat zoologickou zahradu. Bubliny z brambor praskly s vůní kopru.

Pak se ve vozíku začala točit kola, cinkat lžičky a zpívat malé kompresory:

„Jahoda, vanilka, čoko a med,
zmrzlina pro lidi je zase hned!“

Z otvoru vyjela první dokonalá zmrzlina: tři kopečky, křupavý kornout a nahoře třešeň v malém kloboučku.

Lidé na náměstí zajásali. Děti dostaly skořicovou, dospělí citronovou a pán, který miloval ponožku s mátou, dostal dvě porce. Jednu snědl a druhou si nechal očichat. Prý pro jistotu.

Stene dostalo velikánskou borůvkovou zmrzlinu s piškotem. Drak Bublifuk dostal misku ledových bublin, aby si neopaloval obočí. Uvrzaný dostal ocelový kornout plný vanilkové — jen ji nesměl sníst, protože robotům zmrzlina teče do šroubků.

„ALE MŮŽU JI OBDIVOVAT,“ řekl šťastně.

Když se večer nad Zmrzlá kovem rozsvítil měsíc, pan Skřípo zaparkoval vůz pod kaštanem. Město bylo zase klidné. Jen z radnice stále ukazovala růžová šipka k řece a malá okurka si povídala s lampou o tom, zda mají mraky opravdu kedlubnovou příchuť.

Stene se schoulilo do pelíšku, Bublifuk si přikryl papuče dekou a Uvrzaný se zapojil do zásuvky vedle hodin.

„Dobrou noc,“ zavrnělo Stene.

„Dobrou noc,“ zašeptal drak.

„REŽIM SNĚNÍ ZAHÁJEN,“ pípl robot.

A pan Skřípo zhasl světýlko na svém voze, kde tiše cinklo poslední:

„Cink cink. Zmrzlina spí. Ať se všem krásně sní.“