Dobrá hospůdka

Byl jeden krásný podzimní den. Sluníčko svítilo tak mile, že to skoro vypadalo jako v létě. Teploměr u okna ukazoval dvacet pět stupňů a listy na stromech se jen trochu červenaly, jako kdyby se styděly, že už pomalu přichází podzim.

Julda se podívala z okna a zavolala: „Tati, pojedeme dneska do Dobré hospůdky?“

Tatínek se usmál. „To je výborný nápad. Dáme si malou projížďku na kolech. Ty si dáš čokoládovou sušenku, já si dám k večeři limonádu a možná i malé pivo. A pan barman nám určitě zase schová nějakou dobrotu pro děti.“

„Jupí!“ zatleskala Julda. Hned si přinesla helmu, protože věděla, že správní cyklisté ji nosí vždycky. Helma byla trochu větší než její hlava, ale Julda v ní vypadala jako malá odvážná průzkumnice.

Její bráška seděl na koberci a stavěl věž z kostek.

„Půjdeš taky?“ zeptala se ho Julda.

Bráška zavrtěl hlavou. „Ne. Já nikam nejdu. Já stavím nejvyšší věž na světě.“

„Dobře,“ řekla maminka z kuchyně. „Já dnes zůstanu doma a upeču buchtu. Až se vrátíte, bude krásně vonět.“

Tatínek připravil kola. Julda měla malé kolo s košíkem vpředu. Do košíku si dala kapesník, malou plyšovou lišku a jeden lístek, který našla ráno na chodníku. Byl žlutý, zubatý a vypadal jako miniaturní sluníčko.

Právě když už tatínek otevíral branku, ozvalo se za nimi hlasité: „Počkejte!“

Bráška stál ve dveřích. Oči měl veliké a v nich se leskly slzičky.

„Já taky chci do hospůdky! Já jsem to nemyslel vážně! Já chci sušenku!“

Maminka si otřela ruce od mouky do utěrky. „Ach jo, broučku. Teď už jsem začala míchat buchtu a nechci tě nechávat samotného. Tatínek s Juldou se vrátí brzy.“

Bráška se rozplakal ještě o maličko víc. Ne tak, aby to bylo hrozné, ale tak, aby všichni věděli, že mu je to opravdu líto.

Julda k němu přišla a podala mu svůj žlutý lístek. „Podívej. Přivezu ti něco z Dobré hospůdky. Třeba sušenku. Nebo ubrousek s obrázkem. Nebo zprávu od pana barmana.“

Bráška si lístek vzal. Chvíli ho držel, chvíli popotahoval a nakonec se zeptal: „Opravdu?“

„Opravdu,“ řekla Julda vážně. „Průzkumnická přísaha.“

Tatínek také přikývl. „Až se vrátíme, dáme si všichni mamčinu buchtu. To bude lepší než smutnění.“

Bráška si sedl ke kuchyňskému stolu a maminka mu dovolila nasypat do těsta skořici. Hned měl důležitý úkol. Slzičky zmizely, protože skořice je na podobné věci skoro kouzelná.

Julda s tátou vyjeli po klidné cestě mezi zahradami. Vzduch byl teplý, ale svěží. Kola jemně šustila po cestě a na stromech si vrabci povídali tak nahlas, jako by pořádali malou ptačí poradu.

„Kam asi letí?“ zeptala se Julda.

„Možná do své ptačí hospůdky,“ odpověděl tatínek. „Dají si tam zrníčka a limonádu z ranní rosy.“

Julda se zasmála. „A pan vrabčák jim dá sušenku?“

„Jestli je hodný pan vrabčák, tak určitě.“

Dobrá hospůdka stála na kraji malé návsi. Měla zelené okenice, květináče plné posledních podzimních květů a před vchodem dřevěnou ceduli s namalovaným kolem. Vedle ní bylo napsáno: U Zvonícího Kola.

„To je hezký název,“ řekla Julda.

„Proto sem cyklisté tak rádi jezdí,“ odpověděl tatínek.

Když vešli dovnitř, zazvonil nade dveřmi malý zvoneček. Za pultem stál pan barman. Měl laskavé oči, modrou zástěru a knírek, který se při úsměvu nadzvedl jako dvě malé šedé housenky.

„Vítám vás, cyklisté!“ zavolal. „Copak to bude dnes?“

Tatínek si objednal večeři a malé pivo k jídlu. Julda dostala skleničku jablečného moštu se dvěma kostkami ledu, které v ní cinkaly jako malé rolničky.

Pan barman se pak tajemně naklonil k Juldě. „A pro mladou slečnu mám něco zvláštního.“

Zpod pultu vytáhl dvě malé čokoládové sušenky. Jedna měla tvar kolečka a druhá tvar hvězdy.

„Dvě?“ podivila se Julda.

„Dvě,“ mrkl pan barman. „Jedna pro tebe. A druhá pro někoho, kdo dnes možná zůstal doma a změnil názor.“

Julda vykulila oči. „Vy to víte?“

„Hodní barmani občas vědí leccos,“ řekl pan barman. „Ale hlavně mi to prozradil vítr. Přinesl mi to šeptem až od vaší branky.“

Julda snědla sušenku ve tvaru kolečka. Byla křupavá, čokoládová a tak dobrá, že jí po ní zůstal na nose malinký hnědý puntík. Tatínek jí ho ukázal v odrazu lžičky.

„Máš čokoládový knírek jako pan barman,“ řekl.

Pan barman se zasmál. „To je velmi vážený knírek! Patří jen nejlepším cyklistům.“

Když se setmělo jen o malinko víc a nebe začalo být světle růžové, Julda s tátou poděkovali, nasedli na kola a vyjeli domů. Druhou sušenku vezla Julda opatrně v ubrousku v košíku. Kontrolovala ji tak často, až tatínek řekl: „Neboj, Juldo. Ta sušenka je v bezpečí jako poklad v truhle.“

Doma už voněla buchta po celé kuchyni. Bráška běžel ke dveřím tak rychle, že mu málem upadl žlutý lístek z ruky.

„Přivezla jsi mi zprávu?“ zeptal se.

Julda mu podala sušenku ve tvaru hvězdy. „Pan barman říkal, že je pro někoho, kdo dnes změnil názor.“

Bráška si sušenku vzal a usmál se. „Tak příště pojedu hned. Nebudu čekat, až budete u branky.“

„To je chytrý plán,“ řekla maminka a nakrájela buchtu.

Pak seděli všichni spolu u stolu. Julda vyprávěla o ptačí hospůdce, o zvonícím kole i o čokoládovém knírku. Bráška jedl svou hvězdnou sušenku, maminka rozdávala teplou buchtu a tatínek říkal, že nejhezčí hospůdka je stejně ta, ze které se člověk vrací domů.

A když Julda večer usínala, položila si plyšovou lišku vedle polštáře a zašeptala jí: „Příště pojedeme všichni.“

Za oknem tiše šuměly stromy a podzimní noc byla měkká, klidná a bezpečná. Juldě se zdálo o kolech, hvězdných sušenkách a o hodném panu barmanovi, který měl knírek z čokolády.