Jak se Zajda učil skákat

Na kraji voňavého lesa, pod velikým keřem lísky, bydlela zajíčí tlupa. Každé ráno se mladí zajíčci scházeli na mýtině, kde si hráli na honěnou, kutáleli šišky z kopce a hlavně skákali přes měkké hromádky listí.

Nejvýš ze všech skákala zajíčice Lala. Uměla vyskočit až na nízký pařez, lehce jako pírko. Zajíček Březík zase přeskočil tři klacíky položené za sebou. A dvojčata Ťapka s Dupkou dokázala při skoku otočit ouškama tak legračně, že se všichni smáli.

Jen malý Zajda stál opodál a koukal.

„Tak pojď taky!“ zavolala na něj Lala. „Dneska zkoušíme přeskočit tenhle polštářek z kapradí.“

Zajda se nadechl, přikrčil se, odrazil se… a žuchl rovnou doprostřed kapradí. Nebolelo to, protože kapradí bylo měkoučké. Přesto se Zajdovi do očí nahrnuly slzičky.

„Já nikdy nevyskočím tak vysoko jako vy,“ zašeptal. „Moje packy jsou asi moc malé. Nebo moje ouška moc dlouhá. Nebo mám v bříšku příliš mnoho mrkve.“

„Mrkev za to určitě nemůže,“ řekl Březík vážně. „Já jsem včera snědl dvě.“

Ostatní zajíčci se chtěli Zajdovi povzbudivě usmát, ale on už běžel pryč. Schoval se za velký kámen u potůčku a smutně si kreslil packou kolečka do písku.

„Proč jsou ta kolečka tak zamračená?“ ozvalo se najednou nad jeho hlavou.

Zajda vzhlédl. Na nízké větvi seděl maličký opičák Pompo. Byl ještě menší než Zajda, měl kulaté bříško, veliké lesklé oči a ocásek stočený jako šňůrka od zvonečku.

„Kolečka nemají obličeje,“ zamumlal Zajda.

„To je pravda,“ přikývl Pompo. „Ale tvoje mají. Tohle vypadá, jako by mu někdo snědl banán. A tohle, jako by mu někdo snědl dva banány.“

Zajda se navzdory smutku maličko usmál.

Pak Pompovi všechno vyprávěl. O vysokých skocích, o pařezu, o kapradí i o tom, že si připadá méně šikovný než ostatní.

Pompo chvíli přemýšlel. Přitom se drbal za ouškem, ačkoli žádné dlouhé ouško neměl.

„Víš,“ řekl nakonec, „já neumím skákat jako zajíc. Když vyskočím, vypadám spíš jako brambora, která si to rozmyslela.“

„Ale ty umíš lézt po stromech,“ namítl Zajda.

„Ano. A naučil jsem se to tím, že jsem nejdřív spadl z velmi nízké větve. Pak z ještě nižší. A pak jsem zjistil, že nejlepší je držet se stromu, ne vzduchu.“

Zajda se zasmál už o trochu víc.

„Pojď se mnou,“ zašeptal Pompo tajemně. „Znám jedno místo, kde se skáče úplně jinak.“

Vedl Zajdu podél potůčku, přes mechový mostek a kolem dutého dubu, v němž bydlela rodina ježků. Nakonec došli na malou loučku ukrytou mezi borovicemi. Uprostřed loučky leželo něco podivného: velký kulatý kruh spletený z pružných větviček, měkkého mechu a stříbrných pavučinek.

„To je… hnízdo pro obrovského ptáka?“ zeptal se Zajda.

„Ne,“ usmál se Pompo. „To je kouzelná trampolína.“

„A co umí?“

„Umí přesně tolik, kolik potřebuješ. Ale má jedno pravidlo.“

„Jaké?“

„Nesmíš na ni skákat proto, abys byl lepší než někdo jiný. Musíš skákat proto, že máš radost ze skákání.“

Zajda si trampolínu nedůvěřivě prohlédl. Pak na ni opatrně položil jednu packu. Větvičky se jemně zhoupnuly. Položil druhou packu. Trampolína tiše zavrněla, jako když kočka sní o mléce.

„Tak co?“ pobídl ho Pompo.

Zajda se lehce odrazil.

Hop.

Vyskočil jen maličko. Ale trampolína ho zachytila a měkce vrátila zpátky.

„To bylo příjemné,“ řekl překvapeně.

„Ještě jednou,“ řekl Pompo.

Hop.

Podruhé Zajda vyskočil o kousek výš. Jeho ouška se zatřepetala ve vzduchu.

Hop!

Potřetí se zasmál.

Hop, hop, hop!

Za chvíli už se Zajda odrážel radostněji než kapka deště na listu. Pompo se přidal vedle něj. Pompo skákal opravdu trochu jako brambora, která si to rozmyslela, ale zato dělal při každém dopadu legrační „puf!“

„Puf!“ smál se Pompo.

„Hop!“ smál se Zajda.

„Puf-hop!“

„Hop-puf!“

Skákali tak dlouho, až se zpoza stromů vyplížili ostatní zajíčci. Zaslechli totiž smích a byli zvědaví.

„Jé,“ vydechla Lala. „To je ale krásná trampolína!“

Zajda na okamžik ztuhl. Napadlo ho, že teď zase všichni vyskočí výš než on.

Pompo mu nenápadně zamával ocáskem a zašeptal: „Pamatuješ na pravidlo?“

Zajda se nadechl. Podíval se na své kamarády a řekl: „Můžete si zaskákat se mnou. Ale nebudeme soutěžit. Budeme dělat hop-puf.“

To znělo tak zvláštně, že všichni souhlasili.

Lala skákala vysoko. Březík skákal daleko. Ťapka s Dupkou si při skoku mávaly ouškama. A Zajda? Zajda skákal přesně tak vysoko, jak to dokázal on. Někdy níž, někdy výš. Když se mu něco nepovedlo, dopadl do měkkého mechu, zasmál se a zkusil to znovu.

Po chvíli Pompo položil na okraj trampolíny malou šišku.

„Kdo ji dokáže ve výskoku jemně ťuknout packou?“ zeptal se.

Lala ji ťukla hned. Březík taky. Zajda to napoprvé netrefil. Ani podruhé. Potřetí se mu šiška jen zakymácela.

„Už skoro!“ zavolali kamarádi.

Zajda se nesnažil vyskočit co nejvýš. Soustředil se na odraz, na měkký dopad a na to, jak mu vítr hladí ouška.

Hop!

Jeho packa se šišky dotkla tak jemně, až šiška udělala malé „ťuk“ a překulila se do mechu.

Všichni zatleskali. Dokonce i Pompo, který při tleskání málem spadl z trampolíny na záda.

Když se slunce začalo schovávat za borovice, kouzelná trampolína se pomalu zmenšila. Větvičky se proměnily v obyčejný kruh, pavučinky se zatřpytily a mech se uložil k večernímu odpočinku.

„Kam zmizela?“ zeptala se Lala.

Pompo pokrčil ramínky. „Možná se ukáže zase, až ji někdo bude potřebovat.“

Zajda se podíval na pařez, který předtím nedokázal vyskočit. Byl pořád stejně vysoký. Jen Zajda už se necítil malý.

„Zítra to zkusím,“ řekl. „A když to nepůjde, zkusím to pozítří. A když ani potom ne, můžu si aspoň udělat hop-puf.“

Kamarádi se rozesmáli a vydali se společně domů.

Večer se Zajda schoulil do svého pelíšku pod lískovým keřem. Maminka mu přikryla tlapky měkkým listem a políbila ho mezi ouška.

„Tak co jste dnes dělali?“ zeptala se.

Zajda zavřel oči. „Učil jsem se skákat,“ zašeptal. „A taky jsem zjistil, že nemusím být jako ostatní zajíčci. Stačí, když jsem Zajda.“

Venku zašuměly listy, potůček tiše bublal a někde v dálce se ozvalo veselé, sotva slyšitelné: „Puf!“

Zajda se usmál, zachumlal se ještě víc a brzy se mu zdálo, že skáče po měsíčních paprscích. Jemně, bezpečně a přesně tak vysoko, jak si přál.