Mapírův nový klobouk

V bambusovém lese, kde ráno vonělo po malinovém čaji a večer po mokrém mechu, bydlel tapír jménem Mapír. Poznat se dal hned na první pohled. Nejen podle legračního čumáčku, který vypadal jako malý gumový vysavač, ale hlavně podle svého klobouku.

Byl to klobouk zelený, kulatý a trošku nakřivo. Na jeho stuze měl Mapír připnuté tři borůvky. Ne opravdové, protože ty by mu ptáci snědli. Byly látkové, ale vypadaly tak chutně, že je jednou zkusila sníst i veverka Bětka. Pak celý den škytala modře.

Mapír svůj klobouk miloval. Nosil ho při snídani, při skákání v kalužích i při čtení pohádek před spaním. Když spal, položil si ho vedle polštáře a zašeptal: „Dobrou noc, Kloboučku.“

Jednoho slunečného odpoledne si Mapír sedl pod strom a rozbalil svačinu: lístek salátu, pět jahod a jednu opravdu dlouhou okurku. Právě když si nasazoval klobouk, aby mu slunce nesvítilo do očí, přihnal se kolem mravenečník Ferdinand.

Ferdinand měl hrozně špatný den. Zakopl o šišku, usnul mu budík a k obědu našel jen dvě mravenčí drobečky. Břicho mu kručelo tak hlasitě, až se v korunách stromů zatřásly listy.

„Mám strašný hlad,“ povzdechl si Ferdinand.

Vtom uviděl Mapírův zelený klobouk s třemi borůvkami. V jeho hladových očích to vypadalo jako obrovský dort se špenátem.

„Jé, zelený borůvkový bochník!“ zvolal Ferdinand.

„To není bochník!“ stačil říct Mapír.

Chňap!

A klobouk byl pryč.

Ferdinand ho spolkl tak rychle, že mu zůstala na čumáku jen jedna látková borůvka. Chvíli žvýkal. Pak se zatvářil velmi překvapeně.

„Hm,“ řekl. „Tohle je nejméně chutný salát, jaký jsem kdy jedl.“

Mapír otevřel pusu. Zavřel ji. Otevřel ji znovu.

„Ferdinande,“ pípl. „Ty jsi snědl můj klobouk.“

Ferdinand zbledl, což bylo u hnědého mravenečníka docela složité, ale zvládl to. „Já myslel, že je to jídlo. Moc se omlouvám! Vrátit ho bohužel neumím. A ani bych to… ehm… nedoporučoval.“

Mapír byl nejdřív smutný. Klobouk bez něj vypadal jako tapír bez šťastného „fňuk“. Pak ale Ferdinand vytáhl ze své kapsy pár mincí, knoflík ve tvaru měsíce a jednu lžičku.

„Ve městě žije kloboučník Geuseppe,“ řekl. „Má tisíce klobouků. Pomůžu ti vybrat nový.“

Mapír si povzdechl. „Dobře. Ale tu lžičku si nech. Možná budeš mít zase hlad.“

Do města šli spolu. Ferdinand se cestou snažil neplést si věci s jídlem. Když uviděl červenou poštovní schránku, zeptal se: „Je to jahodová skříň?“ Mapír rychle odpověděl: „Není!“ A když Ferdinand očichal čísi červené holínky, Mapír mu jemně zakryl oči listem.

Kloboučnictví pana Geuseppeho stálo na rohu Uličky Ušmudlaných Knoflíků. Nad dveřmi visel nápis: „GEUSEPPEHO KLOBOUKY – PRO HLAVY, HLAVIČKY, PAROŽÍ A JEDEN VELMI ZMATENÝ KÁMEN.“

Uvnitř bylo klobouků tolik, že se Mapírovi zatočila hlava. Vysoké cylindry, malé čepice, klobouky s peřím, klobouky s mašlemi, klobouky s rolničkami i jeden klobouk, který při každém kýchnutí zazpíval: „Brambora je král!“

Pan Geuseppe měl obrovský knír a metr kolem krku. Když Mapíra uviděl, uklonil se tak hluboko, až mu knír omylem zametl podlahu.

„Vítejte! Hledáte klobouk na déšť, slunce, tanec, čajovou slavnost, nebo na utajené přepadávání marmeládových koblih?“

„Na běžné tapíří věci,“ řekl Mapír. „A aby nešel snadno splést s obědem.“

Zkoušeli první klobouk. Byl maličký jako hrnek a Mapírovi seděl na špičce čumáčku.

„Vypadám jako čajová konvice,“ zasmál se Mapír.

Druhý klobouk byl obrovský slamák. Mapír pod ním zmizel úplně.

„Kde je tapír?“ volal Ferdinand.

„Tady!“ ozvalo se ze slaměné hory. „A někdo mi sedí na levém uchu!“

Třetí klobouk měl křídla. Jakmile ho Mapír nasadil, vznesl se asi na šířku palačinky nad zem.

„Pomoc!“ vyjekl.

„Nedělej rychlé pohyby!“ poradil Ferdinand a udělal tak rychlý pohyb, že narazil do stojanu s barety.

Vtom se z kapsy pana Geuseppeho vyklonil maličký mravenec. Měl modrou vestičku, kulaté brýle a tvářil se důležitě.

„Jmenuji se Lojza,“ představil se. „Jsem hlavní kloboukový poradce pro drobné zákazníky a velké potíže.“

Lojza si prohlédl Mapíra, pak Ferdinanda a nakonec Ferdinandovo provinilé břicho.

„Aha,“ řekl. „Případ sežraného klobouku. To už jsem letos řešil třikrát. Jednou ho snědla koza, jednou kachna a jednou si ho popletený čaroděj namazal máslem.“

Mapír se usmál. „Víš, jaký klobouk bych měl mít?“

„Jistě,“ řekl Lojza. „Nejdřív ale musíme zjistit, co má rád tvoje hlava.“

Vytáhl miniaturní metr, přeměřil Mapírovi čelo, uši i čumáček. Pak se zamyslel tak usilovně, až mu brýle sjely na kusadla.

„Potřebujeme klobouk měkký, veselý, zelený jako tvůj starý, ale s něčím, co Ferdinandovi připomene, že to není svačina.“

Za chvíli přinesl klobouk z jemného zeleného plátna. Měl širokou krempu, žlutou stuhu a místo borůvek na něm byly malé látkové hvězdičky. Na přední straně navíc stálo vyšitým písmem: „NEJSEM SALÁT. JSEM MAPÍRŮV KLOBOUK.“

Mapír si ho nasadil.

Seděl mu dokonale.

Ferdinand si ho prohlédl, polkl a okamžitě zavrtěl hlavou. „Tohle bych si už nikdy nespletl s jídlem. Vypadá to jako… jako… nádherný klobouk.“

„Správně,“ řekl Lojza a poklepal ho na čumák. „A kdybys měl hlad, dej si raději mravenčí sušenku. Ne zákazníka.“

Ferdinand přikývl. „Slibuji.“

Mapír zaplatil mincemi, Ferdinandovým knoflíkem ve tvaru měsíce a jednou jahodou navíc. Pan Geuseppe jim k tomu přidal maličkou kloboukovou krabičku pro Lojzu, protože prý i poradci potřebují něco stylového na hlavu.

Cestou domů šli všichni tři společně. Mapír kráčel v novém klobouku, Ferdinand nesl svačinový košík plný opravdového jídla a Lojza jel na Mapírově rameni jako malý kapitán.

Když večer přišli do bambusového lesa, Mapír položil nový klobouk vedle polštáře.

„Dobrou noc, Hvězdičkový Kloboučku,“ zašeptal.

Ferdinand mu z dálky zamával talířem mravenčích sušenek. „Dobrou noc! A neboj, dneska už jím jen to, co se dá kousnout bez omluvy.“

Mapír se zachichotal, Lojza si upravil brýle a les se tiše uložil ke spánku. Nad stromy svítil měsíc jako stříbrný knoflík a Mapír věděl, že i když se občas něco pokazí, s dobrými kamarády může být nakonec všechno ještě krásnější než předtím.