Jak šla veverka Ája poprvé na hřiště

V malém lesíku za zahradami bydlela veverka Ája. Měla rezavý ocásek, zvídavé oči a tlapky tak rychlé, že si občas sama nestihla říct, kam vlastně běží.

Jednoho slunečného odpoledne zaslechla od živého plotu veselý smích.

„Chichichi!“ ozývalo se. „Ještě jednou!“

Ája vykoukla mezi listy a úplně zatajila dech. Za plotem bylo hřiště. Byla tam houpačka, kolotoč, malý dřevěný domeček, pískoviště plné báboviček a také velikánská, lesklá klouzačka.

„Jéje,“ zašeptala Ája. „Tohle je snad park pro radost!“

Nejdřív vyzkoušela houpačku. Sedla si na prkénko, chytila se řetízků a opatrně se odrazila. Houp sem. Houp tam. Houp sem.

Při třetím houpnutí jí ocásek vyletěl tak vysoko, že se jí zahákl za list nízké větvičky.

„Promiňte,“ řekla Ája větvičce. „Můj ocásek si občas chodí na procházku beze mě.“

Pak objevila pískoviště. Vyhrabala v něm malou jamku, našla tři oblázky a rozhodla se, že právě otevřela cukrárnu.

„Dnes máme dort z písku, sušenky z písku a… ehm… také čaj z písku,“ oznámila muchomůrce, která stála opodál.

Muchomůrka neodpověděla. Měla plné ruce práce s tím, že byla muchomůrka.

Ale pak Ája zvedla oči ke klouzačce. Byla stříbrná, hladká a od sluníčka se třpytila jako potůček.

„Ty jsi nádherná,“ řekla Ája.

Vyšplhala po schůdcích až nahoru. Tam však zůstala stát a koukala dolů.

Klouzačka vedla přímo k zemi. Dolů. Opravdu hodně dolů. Tedy ne tak moc, ale Áje to z výšky připadalo jako cesta z vrcholku hory až do světa žabek.

„Aha,“ řekla Ája.

Sedla si bokem. To nešlo, protože jí podklouzla jedna tlapka.

Lehla si na bříško. To také nešlo, protože jí ocásek udělal přes nos hebkou přikrývku.

Zkusila si sednout pozpátku. To sice šlo, ale najednou se dívala na schůdky a vůbec nevěděla, jestli má jet dolů, nebo zase nahoru.

„Možná se na klouzačce stojí?“ přemýšlela.

Právě v tu chvíli se vedle ní ozval laskavý hlas.

„Na klouzačce se raději nestojí, malá veverko. To by z ní byl skokánkový tobogán.“

Ája se otočila. Na schůdcích seděl ježek Bobeš s modrou čepičkou mezi bodlinkami.

„Já jsem Ája,“ řekla trochu stydlivě. „Jsem tu poprvé. Klouzačka se mi moc líbí, ale nevím úplně přesně, co na ní mám dělat.“

Bobeš se usmál. „To je snadné. A hlavně: je úplně v pořádku se zeptat. Všechno je někdy poprvé. I moje první čepička byla poprvé. Nasadil jsem si ji na nohu.“

Ája si představila ježka s čepičkou na noze a rozesmála se tak, až jí zacukal ocásek.

„Tak jak na to?“ zeptala se.

„Sedni si pěkně nahoře, nožky dej dopředu, ručičkami se můžeš přidržet po stranách. A až budeš připravená, lehounce se odstrč,“ vysvětlil Bobeš.

Ája si sedla. Nožky dopředu. Tlapky po stranách. Ocásek nechala za sebou.

„Jsem připravená?“ zeptala se.

„To poznáš podle toho, že se ti chce usmát,“ řekl Bobeš.

Ája se usmála.

A šup!

Svištěla dolů tak rychle, že jí vítr načechral ocásek do tvaru obrovské chlupaté štětky. Dole měkce dopadla do písku a vyprskla smíchy.

„Ještě jednou!“ zavolala.

Podruhé už jela statečněji. Potřetí radostněji. A počtvrté se cestou dolů pokusila zamávat. To jí sice trochu zamotalo tlapky, ale dole se smála ještě víc.

Když se začalo stmívat, Ája poděkovala Bobešovi.

„Dnes jsem se naučila klouzat,“ řekla. „A taky to, že když něco nevím, nemusím dělat, že to vím.“

„Přesně tak,“ přikývl Bobeš. „Od toho jsou kamarádi, rodiče, sourozenci a někdy i ježci v čepičce.“

Ája se vrátila domů, zachumlala se do svého hnízdečka a ocásek si položila pod bradičku jako měkký polštářek.

Než usnula, ještě tiše zašeptala: „Zítra půjdu zase na hřiště. Ale na kolotoči se nejdřív určitě zeptám, kde se vypíná vítr.“

A s tím veselým nápadem spala klidně až do rána.