Ježeček Oli a nový domov

Jednou v noci pršelo v lese tak silně, až kapky bubnovaly na listy jako tisíc malinkých bubínků. Pršelo na kapradí, na mech, na pařezy i na malý domeček ježečka Oliho pod hromádkou suchého listí.

Oli spal schoulený do klubíčka a zdálo se mu o jablíčkovém koláči. Jenže ráno ho probudilo tiché: žbluňk.

Vedle jeho čumáčku stála malá loužička.

Pak přišlo další: žbluňk.

A další.

Střecha z listí byla úplně mokrá a mezi listy prokapávala voda. Oli vykoukl ven. Jeho cestička zmizela pod blátíčkem, jeho oblíbený suchý klacík plaval jako malá loďka a jeden žalud se mu usadil přímo na pelíšku.

„Tohle není domov,“ povzdychl si Oli. „To je mokrý rybníček s žaludem.“

Vyklepal z bodlinek kapky, zabalil si do listu tři oříšky, jednu sušenou jahodu a svůj nejměkčí kousek mechu. Potom se vydal lesem hledat nový domov.

Za první zatáčkou potkal veverku Rózu. Seděla na větvi, sušila si ocásek na ranním sluníčku a počítala lískové oříšky.

„Jedna, dvě, tři… Jé, Oli! Proč máš na zádech celý les?“ zasmála se.

„Hledám nový domov,“ řekl Oli. „Déšť mi proměnil pelíšek v louži.“

Róza seskočila z větve tak lehce, že ani kapka z trávy nespadla.

„Tak to nesmíš hledat sám. Kamarádi jsou nejlepší hledací četa. Já budu hlídat místa vysoko, ty místa nízko.“

Oli se usmál. „A co když bude nový domeček uprostřed?“

„Pak ho najdeme napůl,“ řekla Róza důležitě.

Šli spolu kolem potůčku, který po dešti vesele klokotal. U kamene potkali žabku Kvikalku. Skákala přes malé proužky vody a pokaždé hlasitě oznámila: „Hop! Výborný hop! Ještě lepší hop!“

„Hledáme Olímu nový domov,“ vysvětlila Róza.

Kvikalka se hned nafoukla, ale jen trošičku.

„Já znám všechna mokrá místa v lese. A proto vám řeknu, kam rozhodně nechodit. To je také důležitá pomoc!“

„Velmi důležitá,“ přikývl Oli.

Žabka je vedla podél potůčku a ukazovala jim cestičky. „Tady ne, tady bys měl každý večer mokré tlapky. A tamhle také ne, tam by ti v noci zpívali komáři. Mají sice velké nadšení, ale strašně malý repertoár.“

Oli se zachichotal. Představoval si komára, který zpívá pořád jednu jedinou písničku: bzu-bzu-bzu.

Pak přišli k dutému pařezu. Byl prostorný, suchý a voněl dřevem.

„Tady!“ zvolala Róza. „To by šlo!“

Oli opatrně nakoukl dovnitř. Vtom se z hloubi pařezu ozvalo jemné chrápání.

„Chrrr… med… chrrr… med…“

V pařezu spal malý plšík Bobeš. Měl kolem sebe stočený ocásek a pod hlavou polštářek z trávy.

„Promiňte,“ zašeptal Oli. „Nechtěli jsme tě vzbudit.“

Bobeš pootevřel oči. „To nic. Zdálo se mi o medu. Tohle byl zrovna ten nejlepší kousek.“

Když uslyšel o mokrém pelíšku, hned nabídl Olímu polovinu svého pařezu. Oli mu ale poděkoval a zavrtěl hlavičkou.

„Jsi moc hodný, Bobeši. Ale ty by ses tam se svými sny o medu sotva vešel. Najdu si vlastní místo.“

„Tak si vezmi aspoň trochu suché trávy,“ řekl Bobeš a podal mu voňavou hrstku. „Na nový polštář.“

Cesta pokračovala. Slunce už vystoupalo výš a z listů stoupala pára, jako by les tiše vařil čaj. Oli, Róza a Kvikalka přešli přes kořen, který vypadal jako dlouhý dřevěný most. Pod ním byla ještě jedna louže.

„Pozor,“ řekla Kvikalka. „Ta je hluboká!“

Róza přeskočila snadno. Kvikalka také. Oli se rozběhl, odrazil se a… dopadl přímo do měkkého bláta.

Žbluňk.

Na bodlinkách měl bahno, na čumáčku bahno a dokonce i na balíčku s oříšky bahno.

Chvíli bylo ticho.

Pak se Oli podíval na svoje špinavé tlapky a řekl: „Aspoň už nikdo nepozná, že jsem ježek. Jsem bahenní šiška.“

Kamarádi se rozesmáli tak mile, až se smál i Oli. Róza mu přinesla suchý list na otření a Kvikalka mu pomohla opláchnout tlapky v čisté mělké vodě.

Když se znovu vydali dál, uslyšeli nad sebou tiché houkání. Na nízké větvi borovice seděla sova Běla. Přes den nespala, protože ji zaujalo, jak pod stromem pochoduje ježek, veverka a žabka jako malý průvod.

„Kam máte namířeno?“ zeptala se.

„Hledáme pro Oliho domov,“ odpověděla Róza.

Sova Běla otočila hlavu nalevo, potom napravo a nakonec úplně dozadu, což Oli pokládal za velmi užitečnou schopnost.

„Znám jedno krásné místo,“ řekla. „Za tímto kopcem roste stará borovice. Její větve drží déšť daleko od země. A u jejích kořenů je měkký mech.“

„A není tam mokro?“ zeptala se Kvikalka odborně.

„Ani trochu,“ ujistila ji Běla. „Po dešti tam voní pryskyřice a jehličí. Jen pozor na jednoho červeného souseda.“

Kamarádi se vydali za sovou. Za kopcem opravdu stála veliká borovice, rovná a laskavá, s větvemi jako široký zelený deštník. U jejích kořenů byl malý suchý důlek vystlaný mechem.

A vedle něj rostla nádherná červená muchomůrka s bílými puntíky.

Byla kulatá, zářivá a tak pěkná, že Oli jen tiše vydechl: „Jéé.“

„To je ten červený soused,“ řekla Běla. „Není k jídlu, ale na koukání je nádherný.“

Oli obešel mechový důlek. Nebylo tam příliš těsno ani příliš široko. Střecha z borovicových větví šuměla nad ním. Vedle rostla kapradina, která ho schovávala před větrem. A muchomůrka stála poblíž jako veselá červená lampička s puntíky.

„Myslím,“ řekl Oli pomalu, „že jsem našel domov.“

Róza donesla několik měkkých jehliček. Bobeš, který je mezitím našel podle stop v blátě, přinesl další suchou trávu. Kvikalka přisunula malý kulatý kamínek před vchod, aby Oli poznal cestu i za tmy. Sova Běla vybrala z větví suché lístky na přikrývku.

Společně postavili pelíšek tak útulný, že Oliho bodlinky samy od sebe spokojeně zašustily.

Když přišel večer, les ztichl. V korunách borovice zaševelil vítr, ale pod větvemi bylo krásně teplo a sucho. Na červené muchomůrce se třpytila poslední kapka deště jako malinká hvězdička.

Oli si lehl do nového pelíšku, přikryl se lístkem a položil vedle sebe tři oříšky i sušenou jahodu.

„Děkuju,“ zašeptal kamarádům. „Bez vás bych možná našel jen další louži.“

„A bez tebe bychom neměli takové dobrodružství,“ řekla Róza.

„A já bych nepřeskočila tolik hopů!“ dodala Kvikalka.

Bobeš už ospale zamumlal něco o medu a sova Běla jim popřála dobrou noc.

Oli zavřel oči. Déšť už byl dávno pryč, les voněl čistě a bezpečně a jeho nový domov pod borovicí se zdál být tím nejlepším místem na světě.

A než usnul, napadlo ho, že domov není jen suchý mech, větve nad hlavou a puntíkatá muchomůrka vedle dveří.

Domov jsou také kamarádi, kteří vědí, kde tě hledat.

Pak se ježeček Oli schoulil do malého klubíčka a spal až do rána. A zdálo se mu o jablíčkovém koláči pro čtyři kamarády a jednu velmi spokojenou žabku.