Júlinčina špatná nálada

To ráno si Julinka odnesla do školy svačinu v krabičce s puntíky. Byl v ní chléb se sýrem, kousky jablíčka a malá okurka, zahnutá jako zelený úsměv.

„Dnes má Olík svátek,“ připomněla jí maminka u dveří. „Odpoledne mu společně popřejeme.“

„Já mu nakreslím obrovské auto!“ slíbila Julinka. „S koly až do nebe!“

Jenže potom přišel tuze zaměstnaný den. Ve škole stavěli město z kostek, četli o medvědovi, který neuměl kýchnout potichu, a hledali ztracenou červenou pastelku. Našli ji pod polštářem. Vypadala, jako by tam chodila spát.

Když byl čas na svačinu, Julinka právě potřebovala dostavět most. Krabičku zase zavřela a řekla si, že se nají za chvilku. Jenže chvilka se někam zatoulala.

A u oběda? To byla teprve záhada. Julinka si sedla, vyprávěla kamarádce o Olíkově svátku, potom se zamyslela nad tím, jestli by obrovské auto potřebovalo obrovskou garáž… a najednou se sklízelo ze stolu. Její oběd zůstal skoro nedotčený.

Když pro ni maminka přišla s Olíkem, měla Julinka prázdné bříško a mezi obočím malinkou vrásku.

„Juli!“ zavolal Olík. „Já mám dneska svátek!“

„Já to vím,“ odpověděla Julinka nevrle.

Vyšli směrem domů. Sluníčko svítilo, listí šustilo a jeden vrabec skákal po chodníku, jako by měl v kalhotách pružinku. Jenom Julince se nelíbilo vůbec nic.

Batoh byl moc těžký. Chodník moc dlouhý. Slunce moc slunečné.

„Ta ponožka mě kouše,“ oznámila.

Maminka se zastavila. „Chceš ji narovnat?“

„Ne! Chci jinou nohu!“

Olík si prohlédl svoje boty.

„Já mám dvě,“ nabídl ochotně.

„Ty tomu vůbec nerozumíš!“ vyjela na něj Julinka.

Olík zmlkl. Před chvílí si poskakoval, ale teď šel pomalu a držel maminku pevně za ruku.

Maminka nabídla Julince, že jí ponese batoh.

„Nech ho!“ odsekla Julinka. „Ty pořád něco chceš!“

Na chvilku bylo ticho. Takové to nepříjemné ticho, ve kterém je slyšet každý kamínek pod botou.

Julinka cítila, že se něco pokazilo. Chtěla říct něco hezčího, jenže uvnitř měla všechno zamotané. A tak kopla do spadlého lístku. Lístek odletěl a její nálada zůstala úplně stejná.

Maminka si k ní dřepla.

„Dnes je ti asi nějak těžko,“ řekla klidně. „Můžeš být naštvaná. Ale nechci, abychom na sebe křičeli. Olíka to mrzí a mě taky.“

Julinka sklopila oči.

Vtom se z jejího bříška ozvalo: „Krrruňk!“

Všichni tři se zarazili.

„To byl pes?“ zeptal se Olík.

Bříško odpovědělo ještě jednou. Tentokrát znělo jako maličký traktor, který se snaží nastartovat v peřině.

„Co jsi dnes měla k svačině?“ zeptala se maminka.

Julinka přemýšlela. Pak pomalu otevřela batoh. Puntíkatá krabička byla uvnitř. A v ní chléb, jablíčko i zelený okurkový úsměv.

„Já jsem zapomněla,“ zašeptala.

„A oběd?“

Julinka zamrkala.

„Ten asi taky.“

Maminka ji pohladila po zádech. „Aha. Tak tvoje bříško čeká už pěkně dlouho. Sedneme si tady na lavičku a něco sníme.“

Julinka si umyla ruce vodou z lahvičky a maminka jí podala chléb. První sousto snědla tiše. Druhé ještě tišeji. Při třetím přestala mít pocit, že je celý svět protivný.

Olík vedle ní pozoroval mravence.

„Ten si taky nese svačinu,“ řekl. „A nezapomněl.“

Julinka se na něj podívala. Olík se nesmál jí. Jen vážně sledoval drobeček, který kráčel po lavičce na šesti nožičkách.

„Asi má lepší paměť,“ připustila.

Cesta od lavičky domů už nebyla tak dlouhá. Ponožka pořád trochu tlačila, ale najednou stačilo ji narovnat. Nová noha nebyla potřeba.

Doma maminka nachystala pořádnou svačinu. Na stůl přišel další chléb, sýr, banán a miska jogurtu. Julinka jedla pomalu a pila vodu. Nohy si opřela o příčku židle a cítila, jak se jí v těle rozlévá příjemné teplo.

Vtom dorazila kočka Micu.

Nejdřív se otřela o maminku. Potom o Julinku. Nakonec se posadila vedle Olíka a udělala velmi důležitý obličej.

„Micu se přišla podívat, jestli máme povolenou svačinu,“ řekla maminka.

Micu zamňoukala.

„Máme,“ ujistil ji Olík. „Ale ty máš svoji misku.“

Kočka zamňoukala podruhé, mnohem ublíženěji. Nejspíš chtěla podat stížnost na rozdělování sýrů.

Julinka se zasmála. Jen maličko. Potom se podívala na brášku a úsměv jí zase ztichl.

„Olíku, promiň, že jsem na tebe byla zlá. A na tebe taky, mami.“

Maminka ji vzala za ruku. „Děkuju, že to říkáš.“

„Měla jsem hlad,“ pokračovala Julinka. „Ale neměla jsem na vás křičet.“

Olík chvíli žmoulal rukáv.

„Já jsem ti chtěl jen říct o svátku.“

„Já vím.“ Julinka se k němu naklonila. „Můžu ti teď něco nakreslit?“

Olík přikývl. „Auto?“

„Obrovské. A kočku za volantem.“

To už se usmál i on.

Julinka přinesla papír a pastelky. Nakreslila auto se čtyřmi velikánskými koly. Za volantem seděla Micu, na hlavě měla čepici a vedle ní Olík. Do kufru Julinka přikreslila svačinovou krabičku.

„Aby řidička nedostala špatnou náladu,“ vysvětlila.

Když přišel tatínek, svolali celou rodinu ke stolu. Maminka objala Olíka, tatínek mu popřál spoustu veselých dobrodružství a Julinka mu slavnostně předala obrázek.

„Všechno nejlepší k svátku, Olíku. Mám tě ráda, i když někdy mluvím jako rozbitý vysavač.“

Tatínek zkusil udělat rozbitý vysavač. Znělo to tak legračně, že se Olík smál s hlavou opřenou o maminku.

A právě když všichni společně řekli: „Všechno nejlepší!“, Micu vyskočila na prázdnou židli a hlasitě zamňoukala.

„I Micu ti přeje,“ řekla Julinka.

Olík ji opatrně pohladil po hřbetě. „Děkuju, Micu.“

Večer si Julinka připravila puntíkatou krabičku na další den.

„Zítra si svačinu sním,“ řekla mamince. „A kdybych zase nevěděla, proč je mi všechno protivné, řeknu ti to.“

„Společně zkusíme zjistit, co potřebuješ,“ odpověděla maminka.

Potom už přišly pyžamové kalhoty, vyčištěné zoubky a měkké peřiny. Olík si položil obrázek auta vedle postele. Julinka mu poslala vzdušnou pusu.

Micu se stočila do klubíčka na dece a tiše předla. V domě bylo teplo a klid. Bříška byla spokojená, smutek se rozplynul a Julinka usínala s vědomím, že i nepovedené odpoledne může skončit objetím.