Výlet s babičkou

V sobotu dopoledne voněl u babičky byt jako úplně nejlepší kuchařská pohádka. Na stole čekala polévka, brambory, voňavé řízečky a veliká mísa okurkového salátu.

Julinka seděla vedle babičky a pečlivě si nabírala salát. Olík seděl naproti ní a snažil se ukrojit řízek tak opatrně, až to vypadalo, že opravuje malý most.

„Olíku,“ usmála se maminka, „ten řízek ti přece nikam neuteče.“

„Já vím,“ řekl Olík důležitě. „Ale kdyby utekl, doběhnu ho.“

Tatínek se rozhlédl pod stolem. „Já ho zatím nikde nevidím. Jen jednu ponožku. Komu patří?“

„Mně ne,“ řekla Julinka rychle.

„Mně taky ne,“ řekl Olík ještě rychleji.

Babička se zasmála. „Tak to bude asi ponožka domácího skřítka. Ten si sem chodí na oběd, když nikdo nedává pozor.“

Po obědě pomohli Julinka a Olík odnést talíře do kuchyně. Julinka nesla dvě lžičky, Olík jednu vidličku a oba byli moc pyšní, že jsou tak důležití pomocníci.

Pak se všichni posadili na chvíli do obýváku. Venku svítilo sluníčko, ale ne tak horké, aby člověku roztála zmrzlina ještě dřív, než ji stačí sníst.

„Co kdybychom se jeli projít do Brna k řece?“ navrhla babička. „Slyšela jsem, že na nové náplavce je krásně.“

„K řece?“ vyskočila Julinka. „Tam jsou kačenky?“

„Možná,“ řekl tatínek. „A možná lodě. A možná i nějaký rybí král, který nosí místo koruny rákosovou čepici.“

Olík vykulil oči. „A umí ten rybí král mluvit?“

„Jen bublinkovou řečí,“ odpověděl tatínek. „Blub blub, dobrý den.“

To už se všichni smáli a za malou chvíli byli připravení. Maminka vzala pití, tatínek malý batůžek, babička lehký svetřík a děti si vzaly kapsy. Julinka pro kamínky a Olík pro poklady, které se teprve měly najít.

Když dorazili k řece, voda se třpytila jako dlouhá stříbrná stuha. Po náplavce chodili lidé, kolem projížděla kola a nad hladinou poletovali ptáci. Někteří si seděli na lavičkách, jiní se procházeli a jeden pán měl psa s tak dlouhýma ušima, že Julinka zašeptala:

„Ten pejsek má asi uši na poslouchání tajemství.“

„A taky na zametání drobků,“ dodal Olík.

Děti se s rodiči a babičkou vydaly pomalu podél řeky. U zábradlí našly místo, odkud bylo krásně vidět na vodu. Na břehu ležely malé hladké kamínky, kulaté jako knoflíky od kabátu obra.

„Můžeme je házet?“ zeptala se Julinka.

„Můžete,“ řekla maminka, „ale jen malé kamínky a vždycky hezky do volné vody. Žádné házení po kačenkách, lodích ani po tatínkovi.“

„A po Olíkovi?“ zeptala se Julinka s pobaveným úsměvem.

„Hlavně ne po Olíkovi,“ řekla babička.

Olík si položil ruce v bok. „To je dobře. Já jsem totiž vzácný bráška.“

Julinka našla placatý kamínek. „Podívejte! Tenhle umí skákat!“

Tatínek jí ukázal, jak kamínek podržet mezi prsty a hodit ho nízko nad hladinu. Kamínek udělal žbluňk, pak ještě jeden malinký skok a nakonec zmizel pod vodou.

„Jedna žabka!“ zvolal Olík.

„To nebyla žabka,“ smála se Julinka. „To byl kamínek.“

„Já vím,“ řekl Olík. „Ale skákal jako žabka.“

Olík zkusil svůj kamínek hodit také. Kamínek letěl vysoko, vysoko a pak udělal tak veliké žbluňk, až se voda roztančila do koleček.

„To byla obří vodní palačinka!“ rozhodl Olík.

Babička tleskla. „Výborně. A teď pozor, ať z řeky nevyskočí palačinková ryba a nezeptá se, kde má marmeládu.“

Děti házely kamínky ještě dlouhou chvíli. Každý měl jiný zvuk. Některý udělal malé plop, jiný šplouch a jeden tak tiché žbluňk, že ho skoro slyšela jen sama řeka.

Pak maminka ukázala na kavárnu u náplavky. „Co kdybychom si dali pauzu?“

„Kafíčko?“ zeptala se babička.

„A dortík?“ zeptal se tatínek.

„A něco pro děti?“ zeptala se Julinka.

„To je velmi důležitá otázka,“ přikývla maminka.

V kavárně si sedli venku ke stolku s výhledem na řeku. Babička s maminkou si daly kávu, tatínek také, i když tvrdil, že jeho káva je tak silná, že by po ní dokázal spočítat všechny oblázky na dně řeky.

„Tak to zkus,“ řekl Olík.

Tatínek se podíval do vody, chvíli vážně mžoural a pak řekl: „Je jich… hodně.“

Julinka a Olík dostali džus a každý malý dortík. Julinčin byl s jahodou nahoře a Olíkův čokoládový, s drobným kopečkem šlehačky.

„Moje jahoda vypadá jako červený klobouček,“ řekla Julinka.

„A moje šlehačka jako sněhová hora,“ řekl Olík. „Na její vrchol by mohl vylézt mravenec.“

„Jen aby se mu tam nezatočila hlava,“ poznamenala babička.

Když dopili a dojedli, prošli se ještě kousek po náplavce. Sluníčko se pomalu sklánělo níž a voda už nebyla jen stříbrná. Místy byla zlatá, místy modrá a místy vypadala, jako by do ní někdo rozmíchal růžovou barvu z večerní oblohy.

Julinka vzala babičku za ruku. „Babi, přijedeme sem někdy zase?“

„Moc ráda,“ řekla babička. „Třeba zase objevíme kamínky, které umějí skákat jako žabky.“

Olík si sáhl do kapsy. Nechal si v ní jeden úplně hladký kamínek, který nehodil do vody.

„Tenhle je pro rybího krále,“ vysvětlil. „Až ho příště uvidím, dám mu ho jako korunu.“

Cestou domů byli všichni příjemně unavení. Julinka se opřela o maminku, Olík o tatínka a babička se na ně dívala s tichým úsměvem.

Večer už Julinka ležela v posteli, zachumlaná až po bradu. Za oknem svítil malý kousek měsíce.

„Mami,“ zašeptala, „myslíš, že rybí král opravdu našel Olíkův kamínek?“

Maminka ji pohladila po vlasech. „Určitě. A nejspíš si ho právě nasadil na hlavu a bublinkovou řečí říká: Blub blub, děkuji.“

Julinka se usmála, zavřela oči a za chvilku se jí zdálo o řece, kačenkách, skákajících kamíncích a celé rodině, která se spolu směje na sluníčku.