Micu na průzkumu

Julinka zbožňovala svého kocoura Micu tak moc, že ho někdy chtěla láskou úplně sníst. Ne doopravdy, samozřejmě. Jen mu vždycky přitiskla tvář do jeho hebkého kožíšku, zhluboka ho očuchala a řekla: „Micu, ty voníš jako sluníčko, polštářek a trošku jako tlapka!“

Micu při tom zavřel oči, zavrněl jako malý traktůrek a nechal se hladit. Julinka ho nosila po zahradě, vozila ho v kočárku pro panenky a zvala ho do svého zahradního domečku na čaj. Micu tam seděl na malém polštářku a vážně poslouchal, když mu Julinka nalévala neviditelný čaj do neviditelného hrnečku.

„Dáš si sušenku?“ zeptala se jednou.

„Mňau,“ odpověděl Micu.

„Já věděla, že máš rád okurkové sušenky!“ zajásala Julinka.

Micu neměl rád okurkové sušenky. Ale měl rád Julinku. A Julinka byla mnohem důležitější než okurky.

Jednoho rána se Julinka probudila, umyla si ruce, učesala si vlasy jen napůl a přiběhla ke snídani. Maminka chystala kaši, tatínek hledal ponožku, která se nejspíš odstěhovala pod skříň, ale Micu nikde nebyl.

„Micu?“ zavolala Julinka.

Pod stolem nebyl. V pelíšku nebyl. Na parapetu nebyl. Dokonce ani v krabici od bot, kterou Micu považoval za svůj královský hrad, nebyl.

„Možná si jen někde dělá kočičí dopoledne,“ řekla maminka a pohladila Julinku po vlasech.

Jenže Julinka měla v bříšku malou studenou kuličku starosti. Co když se Micu ztratil? Co když ho odnesl vítr? Nebo ho pozvali myši na palačinky a on zapomněl cestu domů?

Musela ale do školy. Celý den se jí táhl pomalu jako žvýkačka přilepená na botě. Při počítání myslela na Micu. Při kreslení nakreslila Micu. A když paní učitelka řekla, že mají namalovat jaro, Julinka namalovala jarní zahradu, v ní obrovskou stopu kočičí tlapky a pod ni napsala: MICU, KDE JSI?

Když se odpoledne vrátila domů, běžela rovnou ke dveřím zahrady.

„Micu!“ volala.

Nic.

Podívala se do domečku. Jen panenka Bětka seděla na židličce vzhůru nohama. Podívala se za keř rybízu. Tam se schovával jen ježek, který vypadal, jako by měl na zádech kartáč na nádobí.

„Neviděl jste Micu?“ zeptala se ho Julinka zdvořile.

Ježek se zastavil, zachrastil listím a odešel tak pomalu, že to vypadalo jako odpověď: Já spěchám.

Julinka hledala u pískoviště, za kůlnou i pod lavičkou. Pod květináčem našla tři mravence, dvě ulity a jednu velmi starou sušenku. Ta byla tak tvrdá, že by se s ní možná dala opravit díra v chodníku. Micu však nikde.

Pak si všimla něčeho zvláštního. U plotu vedly v hlíně malé kočičí stopy. A vedle nich byly další malé stopy. Úplně stejné.

Julinka zadržela dech.

„Maminko! Tatínku! Pojďte sem! Micu asi není sám!“

Všichni tři se vydali podle stop až k zadnímu rohu zahrady, kde rostl starý lískový keř. Za ním byla maličká skulinka v plotě, tak akorát pro zvědavého kocoura. A z druhé strany se ozvalo:

„Mňau!“

Julinka přiskočila k plotu. „Micu!“

Ze skulinky vykoukl Micu. Měl na čumáčku pavučinu, na ocásku list a ve výrazu takovou důležitost, jako kdyby právě zachránil celý svět před obřím klubkem vlny.

Za ním se ale schovával ještě někdo.

Byl to kocourek kulatý jako malý bochánek, mourovatý a trochu opatrný. Měl bílé pacičky a jedno ouško naklopené na stranu.

„To je…?“ zašeptala Julinka.

Micu se k němu přitulil a hlasitě zavrněl.

Tatínek si dřepl blíž. „Podívej, Julinko. To je přece Koule. Micův bráška. Pamatuješ? Když byli ještě malincí, ztratil se při stěhování u sousedů.“

Julinka si pamatovala jen maličko. Věděla, že Micu měl kdysi brášku, kterého všichni dlouho hledali. A teď tu byl. Trochu špinavý, trochu hladový, ale živý a celý.

„Micu se vydal na průzkum,“ řekla maminka tiše. „A našel ho.“

Micu se naparoval tak moc, až mu málem spadl list z ocásku. Pak strčil Kouli čumáčkem dopředu, jako by říkal: Tak už pojď. Tady bydlí moje Julinka. Je hodná. Jen pozor na okurkové sušenky.

Julinka natáhla ruce, ale hned je zase stáhla. „Můžu ho pohladit?“ zeptala se jemně.

Koule udělal malý krok. Potom druhý. Očichal Julince prsty a opatrně se o ně otřel tvářičkou.

„Ahoj, Koule,“ usmála se Julinka. „Neboj. U nás je místo pro dva kocoury. A možná i pro tři, kdyby se jednou vrátila ta ponožka.“

Doma dostali Micu i Koule misky s dobrou večeří. Micu jedl rychle, protože měl za sebou velkou výpravu. Koule jedl ještě rychleji, protože měl za sebou velkou výpravu i pořádný hlad. Pak oba kocouři vyskočili na pohovku, stočili se vedle sebe a začali vrnět tak hlasitě, že tatínek řekl, že v obýváku nejspíš startuje vesmírná loď.

Večer Julinka ležela v posteli a Micu s Koulí spali u jejích nohou. Micu měl tlapku položenou přes bráškův ocásek, aby mu náhodou zase nikam neodešel.

„Micu,“ zašeptala Julinka, „příště mi o své výpravě řekni předem.“

Micu pootevřel jedno oko, zavrněl a zase usnul.

Julinka se usmála. Její srdce už nebylo plné starostí. Bylo plné dvou hebkých kocourů, jednoho velkého návratu a lásky tak veliké, že by se do ní vešla celá zahrada, ježek, tři mravenci i ta tvrdá sušenka.

A protože doma byli všichni spolu, byla noc klidná, teplá a bezpečná. Micu, Koule i Julinka spali až do rána, kdy se Micu samozřejmě dostavil ke snídani. A tentokrát s sebou přivedl i svého brášku.