Jak šel Olík poprvé k zubaři

Jednoho rána si Olík při snídani ukousl kousek měkkého rohlíku a najednou se zamračil.

„Copak se děje?“ zeptal se tatínek.

„Tadyhle zoubek mě trochu zlobí,“ řekl Olík a ukázal prstíkem do pusy.

Maminka se podívala, tatínek se podíval a oba se tvářili moudře, jako když kočka zkoumá krabici, ve které něco šustí.

„Hm,“ řekl tatínek. „Myslím, že se v tom zoubku usadil malinký kaz.“

Olík si představil kaze jako chlupatého skřítka v černém kabátku, který sedí v zoubku, chroupe drobečky a dělá tam nepořádek.

„A co tam dělá?“ zeptal se.

„Kazům se líbí, když se na zoubky někdy zapomene s kartáčkem,“ vysvětlila maminka. „Ale pan zubař umí takové nezvané hosty rychle vyprovodit.“

„A vezme si kabát?“ zajímal se Olík.

„Když bude slušný, tak ano,“ usmál se tatínek.

Ten den šel Olík do školky jenom do oběda. Dopoledne si postavil vysokou věž z kostek, nakreslil oranžového dinosaura s puntíkatými ponožkami a snědl polévku skoro celou. Jen mrkev nechal na dně talíře, protože prý potřebovala doplavat domů.

Po obědě už u dveří čekal tatínek.

„Tak co, dobrodruhu?“ zeptal se a podal Olíkovi ruku.

Olík si oblékl bundičku, nasadil čepici a řekl: „Jedeme vyhnat kazího skřítka.“

Cesta k panu zubaři vedla přes celé město. Tatínek řídil opatrně a Olík seděl vzadu v autě, připoutaný jako kapitán své sedačky. Aby jim cesta rychleji utekla, vymysleli si hru.

„Budeme počítat bagry a jeřáby!“ navrhl tatínek.

„A taky popelářská auta!“ dodal Olík.

První bagr stál u silnice a měl tak velikou lžíci, že by se do ní vešel celý Olík, tatínek, maminka a možná i jejich deštník.

„Jeden bagr!“ zvolal Olík.

Za další zatáčkou se nad domy tyčil žlutý jeřáb. Vypadal jako obrovská žirafa, která si zapomněla namalovat skvrny.

„Jeden jeřáb!“

Pak uviděli druhý bagr, dva jeřáby, malé rypadlo a auto, které vezlo tolik trubek, že Olík chvíli přemýšlel, jestli z nich někdo nestaví obří brčko pro slona.

Když dorazili k zubaři, Olík už napočítal čtyři bagry a pět jeřábů. Tatínek řekl, že je to velmi dobrý výsledek a že stavební mistr Olík by měl dostat helmu. Olík ale prohlásil, že helmu nepotřebuje, protože jde přece k zubaři, ne na Měsíc.

V čekárně bylo teplo a klid. Na stole ležely obrázkové knížky a v rohu stála dřevěná hračka se spirálou, po které se posouvaly barevné kuličky. Olík jednu modrou kuličku posunul sem a druhou tam.

Pak se otevřely dveře.

„Olíku, pojď dál,“ řekla milá paní sestřička.

V ordinaci všechno hezky svítilo. Bylo tam velké zubařské křeslo, lampička jako malinké sluníčko a přístroje, které trochu bzučely. Olíkovi se bzučení nelíbilo úplně nejvíc na světě, ale tatínek mu stiskl ruku.

„Já budu celou dobu s tebou,“ řekl.

Pan zubař měl laskavé oči a veselou roušku s malými zoubky.

„Tak kdepak je ten neposlušný zoubek?“ zeptal se.

Olík otevřel pusu.

„Ááá,“ řekl.

„Výborné ááá,“ pochválil ho pan zubař. „Tohle je skoro zpěvákovské ááá.“

Pan zubař se podíval maličkým zrcátkem a hned věděl, co se děje.

„Aha,“ řekl tiše. „Máme tu malý kaz. Nic hrozného. Jen ho opatrně uklidíme a zoubek dostane plombičku, aby byl zase silný.“

Olík se na okamžik podíval na tatínka.

„Bude to bolet?“ zašeptal.

Tatínek ho pohladil po vlasech. „Pan zubař bude moc opatrný. A kdybys cokoli potřeboval, stačí zvednout ručičku.“

Olík si lehl na tatínka, který seděl v zubařském křesle. Byl to trochu zvláštní pelíšek, ale tatínkova náruč byla známá a bezpečná. Olík si představil, že je statečný kosmonaut, a pan zubař opravuje malý poklop na jeho vesmírné lodi.

„Teď uslyšíš broučka,“ řekl pan zubař.

Ozvalo se jemné bzučení.

„To je ten brouček, co jí kazího skřítka?“ zeptal se Olík, i když měl pusu otevřenou jen maličko.

Pan zubař se usmál. „Přesně tak. Je to velmi pracovitý brouček.“

Brouček chvíli bzučel. Pan zubař pracoval opatrně a klidně. Sestřička podávala malinké nástroje a tatínek držel Olíka za ruku. Olík dýchal pomalu, jako když večer fouká na peřinu, aby se pod ní hezky zahřál vzduch.

Kazí skřítek brzy zjistil, že v tomhle zoubku už pro něj není místo. Vzal si svůj černý kabátek, malý kufřík a odcupital pryč. Snad se šel usadit někam, kde se zoubky pravidelně nečistí. Ale u Olíka už šanci neměl.

Pan zubař zoubek vyčistil a potom do něj dal plombičku. Byla pevná, hladká a zoubek díky ní vypadal zase jako zoubek, který se může směle smát, kousat jablko i držet v puse bubliny ze zubní pasty.

„A máme hotovo,“ oznámil pan zubař.

Olík si sedl. Chvíli mrkal, jako když se probudí po krátkém odpoledním spánku.

„Už?“ zeptal se překvapeně.

„Už,“ řekl tatínek pyšně.

„Olíku,“ dodal pan zubař, „ty jsi byl úžasně statečný. Ani jednou jsi nepípnul, vůbec jsi neplakal a krásně jsi spolupracoval.“

Olík se trošičku narovnal. Statečnost se mu vešla až do špiček bot.

Sestřička otevřela krabičku plnou malých hraček.

„Za odměnu si můžeš jednu vybrat sám,“ řekla.

Byly tam malé figurky, gumová zvířátka, pískací kačenka, zelené autíčko i žlutá káča. Olík se díval velmi pečlivě. To bylo vážné rozhodování.

A pak ji uviděl.

Modrou lesklou hopskulku.

Byla kulatá, krásně se třpytila a vypadala, jako by v ní bydlel kousíček večerní oblohy.

„Tu!“ řekl Olík jistě.

Pan zubař mu hopskulku podal. „Výborná volba.“

Cestou domů Olík hopskulku držel v dlani a vyprávěl tatínkovi, jak pracoval zubařský brouček a jak kazí skřítek utekl s kufříkem.

„A víš co?“ řekl tatínek. „Myslím, že se tvé zoubky budou chtít o plombičku dobře starat.“

„Já taky,“ přikývl Olík. „Budu je čistit ráno i večer. A kazí skřítek ať si jde bydlet třeba do staré boty.“

Večer Olík doma pečlivě vyčistil všechny zoubky. Každý jeden, i ten opravený. Potom položil modrou hopskulku na noční stolek, zachumlal se do peřiny a poslouchal, jak venku tiše šumí večer.

Zoubek už nezlobil. Tatínek dal Olíkovi pusu na čelo a řekl: „Jsem na tebe moc pyšný.“

Olík se usmál, zavřel oči a za chvíli se mu zdálo o modré hopskulce, která skákala přes město kolem čtyř bagrů, pěti jeřábů a jednoho velmi slušného kazího skřítka, který už na zoubky nikdy nezapomněl zaklepat.

A všude bylo bezpečno, ticho a dobře.