Kočičí karneval u Tří Křivých Komínů

V nejvyšším patře domu U Tří Křivých Komínů bydlela kočičí parta tak veliká, že když všichni najednou zívli, sousedům se pohnuly záclony.

Byl tam Mňourek Čalouník, který si pletl pelíšek s kloboukem. Princezna Chlupanda, která měla tak dlouhý ocas, že ho musela večer navíjet na špulku. Bambulínka Píšťalka, nejmenší kočka široko daleko, ale s hlasem jako trumpetka na koloběžce. Knírek Ponožka, černý kocour se čtyřmi žlutými ponožkami. A samozřejmě doktor Vrnílek Brumlík, který nosil papírovou korunu, protože tvrdil, že bez koruny se nedá pořádně přemýšlet.

Jednoho večera, přesně když měsíc vypadal jako stříbrný knoflík a všechny kočky už měly být v pyžamech, se zpod komody ozvalo:

„PÍÍÍÍP!“

Nebylo to obyčejné pípnutí. Bylo to pípnutí tak třpytivé, že se na okamžik zatřepaly lžičky v šuplíku. A hned potom vykoukla z prachu drobná stříbrná rybka. Měla knírky z modrých stužek, ploutve jako papírové vějíře a na boku cedulku, na níž stálo jen: PÍP PÍP PÍP.

„To je Píšťalka Sardelka!“ vykřikla Bambulínka. „Legenda říká, že když pískne třikrát, začne Velký půlnoční kočičí karneval!“

„A co se na karnevalu dělá?“ zeptalo se kotě Čajíček, které právě vykukovalo z obrovského porcelánového šálku.

„To nikdo neví,“ řekl doktor Vrnílek a narovnal si korunu. „Ale určitě se nesmí nic rozlít. A možná se budou podávat sušenky.“

Sardelka pískla podruhé.

Z půdy se sesypaly barevné stužky. Skříň otevřela dveře sama od sebe a vyplivla sedmnáct klobouků, dvě peříčka, jeden balón ve tvaru srdce a velmi překvapenou myš, která se jmenovala Šustík a právě nesla drobeček sýra.

„Já jsem sem přišel jen pro drobky,“ pípla myš.

„Tak jsi přišel správně,“ usmála se Princezna Chlupanda. „Dnes budou drobky tančit!“

A opravdu. Drobeček sýra se roztočil na stolečku jako malý žlutý tanečník.

Sardelka pískla potřetí.

BUM! Na půdě se rozsvítily lucerny. BŘINK! Stará lampa začala hrát na třpytivé paprsky. ŠUP! Knírek Ponožka sklouzl po zábradlí rovnou do mísy s klubíčky vlny, ze které vyjel jako pruhovaná koule.

„Tohle je přesně moje disciplína!“ zvolal a kutálel se kolem dokola.

Karneval začal soutěží v nejpodivnějším kroku. Mňourek Čalouník předvedl krok „Osm polštářů a ani jeden pod zadkem“. Princezna Chlupanda tančila „Ocasová spirála s překvapením“. Bambulínka Píšťalka předvedla „Tři skoky, čtyři kýchnutí a jedno slavnostní plácnutí tlapkou“.

Pak přišel na řadu doktor Vrnílek.

„Předvádím Královské obrácené cupitání!“ oznámil.

Udělal jeden krok dozadu, druhý krok dozadu, třetí krok dozadu… a posadil se přímo do šálku vedle kotěte Čajíčka.

„Promiňte,“ řekl důstojně. „Měl jsem v plánu přistát jinde.“

Čajíček se zahihňal tak moc, až mu z čela spadla drobná čajová pěna. „Teď jsme čajový orchestr!“

Najednou se ale Píšťalka Sardelka zamračila. Její stužkové knírky přestaly třpytit.

„Co se děje?“ zeptalo se všech čtrnáct koček najednou.

Sardelka ukázala ploutví na velké hodiny. Ručička se blížila k půlnoci a pod ní byl nápis: KARNEVAL KONČÍ, KDYŽ SE NĚKDO NEZASMĚJE OPRAVDOVĚ.

Všichni ztichli.

„Já umím dělat legrační obličeje,“ řekl Knírek Ponožka a zamotal si ocas do mašle.

„Já umím stát na jedné tlapce,“ nabídla Princezna Chlupanda.

„Já umím…“ začal doktor Vrnílek, ale papírová koruna mu sklouzla přes oči.

Nikdo se nezasmál. Všichni se snažili až příliš.

Tehdy se ozval maličký hlas.

„Možná nemusíme být nejlegračnější,“ pípl Čajíček ze svého šálku. „Možná stačí, když si všimneme, co už je legrační.“

Kočky se rozhlédly.

Mňourek měl na hlavě pelíšek místo klobouku. Knírek byl celý zabalený do vlny a koukaly mu jen žluté ponožky. Doktor Vrnílek měl korunu jako brýle. Šustík myš stál na sýrovém drobečku a vážně předstíral, že diriguje celý dům.

A pak Bambulínka škytla.

„HÍÍP!“

Sardelka odpověděla:

„PÍÍP!“

Lampa zahrála:

„BRNK!“

Doktor Vrnílek kýchnul tak jemně, až mu koruna poskočila na ocas.

Nejdřív se zasmál Čajíček. Potom Princezna Chlupanda. Pak se smál Knírek, až mu klubíčko vlny odskočilo na nos. Smál se Mňourek, Šustík i doktor Vrnílek. Za chvilku se smála celá půda, celé schodiště a možná i měsíc za oknem, protože se na něm udělala malá stříbrná ďolíčková tvář.

Hodiny cinkly.

Píšťalka Sardelka zazářila tak jasně, že se z každé její šupinky vykutálela miniaturní hvězdička. Každá kočka dostala jednu: ne za nejkrásnější tanec, ne za největší skok, ale za to, že se uměla smát spolu s ostatními.

Pak karneval tiše doplul ke konci. Lucerny pohasly, balón si lehl do kouta a stužky se samy složily do šuplíku.

Kočky se vměstnaly do jednoho obrovského klubka. Princezna navinula ocas kolem všech. Knírek Ponožka si sundal žluté ponožky jen napůl. Doktor Vrnílek položil korunu na poličku a řekl:

„Nejlepší pravidlo království je: když je noc a všichni jsou unavení, musí se mazlit.“

„A druhé?“ zašeptal Čajíček.

„Nestrkat sardelky do budíku,“ odpověděl doktor.

Zpod komody se ozvalo poslední maličké:

„Píp.“

A protože to pípnutí znělo skoro jako dobrou noc, všechny kočky zavřely oči. Jen Šustík myš ještě chvíli hlídal poslední sýrový drobeček. Pak ho rozdělil na patnáct dílků.

To bylo od myši velmi kočičí.

A na půdě U Tří Křivých Komínů bylo bezpečno, měkko a tak veselo, že se to všem zdálo ještě dlouho ve snu.