Elin tichý den a sklenice malých kroků
Jedno odpoledne pršelo tak jemně, že kapky na okně vypadaly jako průhledné korálky. Julinka seděla na pohovce s knížkou, blonďaté culíky měla ozdobené stužkami a fialové brýle jí sklouzávaly po nose. Oliver stavěl z polštářů domeček pro plyšového jezevce. Jezevec dostal dva vchody, tři deky a cedulku NERUŠIT, POKUD NEPŘINÁŠÍTE JABLKO.
Maminka si oblékala kabát. „Dnes se trochu zdržím v ordinaci,“ řekla. „Přijde za mnou Ela s maminkou a tatínkem.“
„Je Ela nemocná?“ zeptal se Oliver a přestal aranžovat jezevcovi polštář.
Maminka si k dětem dřepla. „Ela má bolesti hlavy, které se jí vracejí. To umí být nepříjemné a někdy i strašidelné. Budeme si spolu v klidu povídat, poslouchat ji a zjistíme, co jí může pomáhat. Když něco bolí nebo si s tím člověk dělá starosti, je dobré říct to dospělému.“
Julinka objala knížku. „A ty víš hned všechno?“
„Ne vždy hned,“ odpověděla maminka. „Pomáhat znamená také dobře se ptát a opravdu poslouchat. Každý dětský mozek potřebuje trochu jiný druh péče. Některé děti za mnou chodí, protože je jejich pozornost jako hejno motýlků. Některé proto, že jejich mozek občas vyšle zvláštní záblesk nebo signál. A jiné, jako Ela, protože se jim vracejí bolesti hlavy. Není to jejich vina. Společně hledáme, co se děje a co jim může ulevit.“
„Můžeme Ele něco nakreslit?“ zeptala se Julinka.
„To by bylo moc milé,“ řekla maminka.
Julinka nakreslila velkou modrou sklenici vody s usměvavou kapkou. Oliver přidal jezevce v klobouku a napsal, s maminkou pomocí: MALÉ KROKY JSOU TAKY KROKY. Maminka obrázek schovala do desek a odešla do deště.
V ordinaci seděla Ela vedle své maminky. Byla přibližně stejně velká jako Julinka, měla tmavé kudrny a na klíně mačkala látkového králíčka. Její tatínek seděl blízko ní. Maminka se neusmívala příliš široce ani příliš vážně; usmála se tak, aby Ela věděla, že na ni nikdo nespěchá.
„Ahoj, Elo,“ řekla. „Slyšela jsem, že tě někdy bolí hlava. Můžeš mi o tom říct tolik, kolik chceš. Nebo mi to můžeš nakreslit.“
Ela chvíli mlčela. Pak ukázala prstem na čelo. „Někdy je to tady. A někdy se mi nechce mluvit, protože je všechno moc hlasité.“
„Děkuju, že to říkáš,“ odpověděla maminka. „To je důležitá zpráva.“ Zeptala se, kdy se bolesti objevují, co Ela zrovna dělá, jak dlouho trvají a co jí aspoň maličko uleví. Ptala se také Eliných rodičů. Nehledala jednu rychlou kouzelnou odpověď. Skládala si obrázek z malých, pravdivých kousků.
Ela řekla, že někdy zapomene pít, když si hraje. Někdy dlouho kouká na obrazovku, protože hra má zrovna těžký level. A někdy je po rušném dni unavená. Maminka přikývla. „Pití, pauzy od obrazovek a odpočinek mohou mnoha dětem pomáhat cítit se lépe. Neznamená to, že každá bolest hlavy vznikne kvůli jedné z těch věcí. Jen mohou být dobrými pomocníky, které si zkusíme všimnout.“
Na papír nakreslila tři drobné obrázky: sklenici vody, zavřené oči a sluníčko za oknem. „Co kdybychom udělali plán malých kroků? Mít po ruce pití. Dát očím a hlavě pravidelné přestávky, zvlášť při obrazovce. A když tělo říká, že potřebuje klid, dát mu odpočinek.“
„A co když mě hlava zase začne bolet?“ zeptala se Ela potichu.
Maminka si posunula židli o trochu blíž. „Pak to řekneš hned dospělému, kterému věříš: mamince, tatínkovi, učitelce nebo jinému dospělému u tebe. A kdyby tě bolest hodně vyděsila, byla nezvykle silná, nebo se k ní přidalo něco dalšího, co tě znepokojuje, řeknete to dospělému hned. Dospělí pak vědí, jak zařídit pomoc. Nemusíš na to být sama.“
Elin tatínek jí položil ruku na rameno. „Budeme si všímat spolu,“ řekl. Její maminka přikývla. „A dáme ti láhev s obrázkem králíčka, aby ses lépe rozpomenula na pití.“
Ela poprvé maličko zvedla koutky. „Králíček umí plavat?“
„V lahvi nejspíš ano,“ řekla maminka. „Ale jen když nebude mít klobouk.“
Když se maminka večer vrátila domů, Oliver už spal v jezevčím domečku, i když mu nohy koukaly ven. Julinka čekala vzhůru. „Jak se měla Ela?“
Maminka se posadila vedle ní. „Byla statečná. Řekla, jak se cítí. Její rodiče jí naslouchají a budou jí pomáhat s malými kroky. A budeme se dál potkávat a dívat se, jak se jí daří.“
Julinka podala mamince jejich obrázek. „Dala jsi jí ho?“
„Ano. Ela ho chtěla vzít domů.“
Druhý den našli ve schránce malý vzkaz. Nebyl na něm žádný dlouhý příběh, jen obrázek králíčka, který sedí vedle sklenice vody, a pod ním: DĚKUJU ZA MALÉ KROKY. Julinka si vzkaz přilepila na nástěnku. Oliver nakreslil pod něj šipku k lahvi s vodou.
Večer, když oba děti ležely v postelích, maminka jim připomněla: „Každé tělo někdy posílá zprávy. Když se bolest vrací, něco bolí, nebo vám něco dělá starosti, povězte to dospělému. Poslouchat je začátek pomoci.“
Julinka si položila vedle postele svoji sklenici. Oliver dal jezevcovi malý kelímek, protože i plyšoví jezevci prý potřebují připomínku. Déšť už ustal. Dům byl tichý, bezpečný a plný lidí, kteří si uměli navzájem naslouchat.