Sobota, kdy se Kostkovice stěhovaly po špičkách
V sobotu ráno se Julinka probudila tak brzy, že slunce ještě hledalo svoje ponožky. Posadila se v posteli, upravila si dva blonďaté culíky s růžovými stužkami a nasadila si fialové brýle. Přes brýle vypadala její peřina trochu jako fialový obláček. Vedle ní už Oliver seděl na koberci a stavěl z kostek žirafu. Žirafa měla čtyři nohy, dlouhý krk a na hlavě vanu.
„Proč má žirafa vanu?“ zeptala se Julinka.
„Protože se stěhuje,“ vysvětlil Oliver vážně. „A chce se koupat až v novém bytě.“
Z kuchyně se ozvalo cinknutí lžičky a tatínkův hlas: „Dobré ráno, stavebníci!“ Tatínek stál u stolu s hrnkem čaje. Byl hladce oholený, hnědé vlasy měl učesané na stranu a u spánků se mu leskly šedivé proužky, jako kdyby tam přistály dvě maličké stříbrné housenky. Na sobě neměl víkendové tričko na výlet, ale pohodlnou košili.
„Ty jdeš dneska do práce?“ vydechla Julinka. „V sobotu?“
„Jen na důležitou víkendovou výpravu,“ řekl tatínek. „Pomáhám firmě, která vyrábí hračky z kostek. Jejich celé město, Kostkovice, se dnes stěhuje do nových domečků.“
Oliver upustil kostku. „Úplně celé město? I pekař? I policejní pes? I záchod v nádraží?“
„Úplně všechno,“ přikývl tatínek. „A musí to proběhnout bez zmatku. Kdyby se pekař ocitl v domě hasičů a hasiči v cukrárně, možná by to ještě šlo. Ale kdyby se návod na stavění ztratil v rybníku a vlak přijel do obýváku paní starostky, byl by z toho veliký kotrmelec.“
Julinka si představila vlak, který projíždí mezi polštáři, a zachichotala se. „A co budeš dělat ty?“
„Budu hlídat, aby všichni našli správné nové dveře,“ řekl tatínek. „Nejdřív se zkontrolují cedulky, potom se přenesou malé věci, pak velké věci. A nakonec zazvoníme na zvoneček: Teď může město bydlet v novém.“
„Jako když jsme přestěhovali Oliverovy pastelky z krabice od sušenek do modrého šuplíku?“
„Přesně tak,“ usmál se tatínek. „Jen s více domečky a s menším množstvím drobků.“
Julinka s Oliverem si hned rozhodli, že budou tatínkovi pomocníci na dálku. Z kostek postavili na koberci Malé Kostkovice. Julinka udělala radnici s věžičkou, kam se vešla jen jedna beruška. Oliver postavil pekařství a dal nad ně obrovský žlutý banán, protože prý pekaři potřebují poznávací znamení. Pak přinesl žirafu s vanou.
„Ta bude bydlet kde?“ zeptala se Julinka.
„V koupelnovém paláci,“ rozhodl Oliver. „Ale palác nemá dveře.“
To byl začátek prvního zmatku. Žirafa se nemohla nastěhovat, protože dveře byly tak malé, že by jimi neprošla ani její vana. Oliver navrhl odšroubovat krk. Julinka navrhla zmenšit vanu. Nakonec postavili vedle paláce velkou bránu s cedulí: VSTUP PRO ŽIRAFY, VANY A JINÉ DŮLEŽITÉ VĚCI.
V tu chvíli tatínkovi zazvonil telefon. Poslechl, přikývl a řekl: „Výborně. Kostkovice mají připravené nové klíče. A nikdo zatím neodvezl knihovnu na střeše autobusu.“
„Zatím?“ zašeptal Oliver.
Tatínek se zasmál. „Zatím.“
Dopoledne plynulo jako vláček z kostek. Tatínek občas přišel zkontrolovat, jak se daří Malým Kostkovicím, a Julinka s Oliverem mu hlásili novinky. Pekař dostal novou pec. Paní starostka dostala dvě židle, protože jedna se proměnila v želvu. Želva ovšem prohlásila, že je židle jen v pondělí, takže ji nechali u radnice.
Pak nastala nejnapínavější chvíle. Tatínek si sedl k počítači, narovnal si košili a řekl: „Teď se všechny správné cedulky a cestičky přepnou do nových domečků. Chvíli budeme velice opatrní.“
Děti ztichly. Dokonce i žirafa s vanou vypadala napjatě, i když byly z plastu. Julinka položila prst na střechu radnice. Oliver držel malý most. Tatínek se díval soustředěně, pak mu na tváři vyrostl úsměv.
„Hotovo,“ oznámil. „Pekař ví, kde je pec. Hasiči vědí, kde je hadice. Vlak ví, kde je nádraží. A starostčina kočka se nikam nepřestěhovala omylem.“
„A záchod v nádraží?“ připomněl Oliver.
Tatínek nahlédl do poznámek. „Na svém místě. Hned vedle nádražního umyvadla.“
Děti jásaly tak tiše, jak jen dovedly, protože věděly, že důležité věci se někdy oslavují potichu. Pak ale Oliver škytl. Jeho škytání znělo jako malé „plop!“ a každé „plop!“ shodilo jednu kostku z banánové střechy pekařství. Za chvíli banán vypadal jako žlutá housenka v pyžamu.
Tatínek zaklapl počítač. „Myslím, že Malé Kostkovice potřebují poslední pomoc.“
Společně opravili střechu, přestěhovali židloželvu do zahrady a dali žirafě do vany papírovou lodičku. Tatínek pak dětem podal dvě samolepky s hvězdičkou. „Za klidné hlavy, dobré nápady a za to, že jste neodvezli knihovnu na střeše autobusu.“
Když večer leželi pod peřinami, Julinka si sundala fialové brýle a Oliver postavil žirafu vedle noční lampičky. „Tati,“ zamumlal, „budou Kostkovice spát dobře?“
Tatínek je přikryl až po bradu. „Ano. Všechny kostky mají svůj domov, všechny dveře vedou tam, kam mají, a nikdo nemusí spát ve vaně.“
„Ani žirafa?“
„Ta si to vybrala sama,“ řekl tatínek.
Zpod peřiny se ozval tichý smích. A než měsíc našel svoje ponožky, spali už Julinka, Oliver, žirafa i celé spokojené Kostkovice.