Mise na Mars 2: Start Bubliny 23

Ráno před velkým startem byl hangár plný takového bzučení, že by si člověk mohl myslet, že se do něj nastěhovalo tisíc veselých čmeláků. Jenže to nebyli čmeláci. To byli raketoví inženýři, počítače, koloběžky, nářadí a jeden robotický vysavač jménem Vysávec Von Bim Bam.

Uprostřed hangáru stála Bublina 23. Ještě nedávno se jmenovala Bublina 7, ale po všech nových nádržích, turbo zrychlovatkách, měkoučkých sedadlech a chytrých udělátkách už byla opravdu připravená na větší číslo. Pořád však měla stejnou kulatou stříbrnou kabinu, usměvavou hvězdičku na špičce a světýlka, která uměla ukázat, jestli se cítí klidně, statečně, nebo trochu polechtaně.

„Dobré ráno, Bublino 23,“ řekla Míša a jemně ji pohladila po boku.

Raketa odpověděla opatrným: „Píp.“

Péťa se podíval na velké číslo namalované pod okénkem. „To zní slavnostně. Ale doufám, že se kvůli novému číslu necítíš moc dospěle.“

Bublina 23 zabzučela. „Píp-píp. Pořád jsem já.“

„Přesně tak,“ usmála se Míša. „Jen ty, která doletí mnohem dál.“

Za skleněnou stěnou vedle hangáru pracovalo letové středisko. Byla tam velká mapa oblohy, obrazovka se Zemí jako modrozelenou kuličkou a druhá obrazovka s maličkou červenou tečkou. Uprostřed seděl pan Kolečko se sluchátky na uších. Jeho brýle ve tvaru dvou měsíců se leskly a gumový kačer na helmě dostal malinkou vysílačku.

„Letové středisko hlásí připravenost!“ zvolal pan Kolečko. „Navigace?“

„Připravena!“ zavolala inženýrka Šroubková.

„Hvězdné nádrže?“

„Naplněné šuměním až po poslední bublinku!“ odpověděl někdo od velikého kulatého ukazatele.

„Palačinkomat?“

Z nitra rakety se ozvalo: „Připraven vyrábět planetární svačiny!“

Vysávec Von Bim Bam projel po podlaze, zapípal a slavnostně oznámil: „Poslední drobek odstraněn. Start může být čistý.“

Péťa a Míša si nasadili helmy a vylezli po schůdcích do kabiny. Uvnitř bylo všechno známé, jen trochu vylepšené. Zelené světlo znamenalo klid, modré odvahu a oranžové připomínalo, že i ve vesmíru je dobré dávat pozor na věci ve tvaru bramborové kaše. Nově tam svítilo ještě malé světýlko barvy meruňkové palačinky.

„A tohle?“ zeptal se Péťa.

Palubní počítač odpověděl laskavým hlasem: „Světlo pro velké začátky. Rozsvítí se, když je člověk nervózní a statečný zároveň.“

Míša se podívala na Péťa. „To je přesně dnešní barva.“

Péťa přikývl. V břiše mu poskakovaly malé žabky, tentokrát ale ne jen radostí. Mars byl daleko. Opravdu daleko. A přestože měli plán, motory, přátele ve středisku i palačinkomat, byla to jejich největší cesta.

Do sluchátek se ozval pan Kolečko. „Posádko Bubliny 23, před startem uděláme naši nejdůležitější zkoušku.“

„Zkoušku motorů?“ zeptal se Péťa.

„Nejdřív zkoušku klidného dýchání,“ odpověděl pan Kolečko.

A tak se celý hangár na chvíli ztišil. Inženýři položili šroubováky. Vysávec Von Bim Bam přestal vysávat. Gumový kačer ani nešustil křidélky. Péťa, Míša a Bublina 23 se nadechli tak pomalu, jako když člověk přivoní k teplé skořicové palačince. A potom zase pomalu vydechli.

Jednou. Podruhé. Potřetí.

Meruňkové světýlko se rozsvítilo měkce jako lampička před spaním.

„Teď jsme připraveni,“ řekla Míša.

Venku se otevřely obrovské dveře hangáru. Za nimi čekala startovací plošina, ranní obloha a spousta mávajících rukou. Inženýři seřazení kolem dráhy drželi malé vlaječky s hvězdičkami. Pan Kolečko zvedl palec. Inženýrka Šroubková se usmála tak široce, až jí málem sklouzla helma.

„Deset,“ začalo letové středisko.

Bublina 23 jemně zavrněla.

„Devět.“

Hvězdné nádrže začaly uvnitř světélkovat.

„Osm.“

Palačinkomat podal Míše malou palačinku ve tvaru červené planety.

„Sedm, šest, pět…“

Péťa stiskl Míše ruku. Míša stiskla jeho.

„Čtyři, tři, dvě, jedna!“

„Bublublublublum!“ zazněla Bublina 23 hlasem tak hlubokým a veselým, až se v hangáru zatřásly všechny prázdné krabice od šroubků.

Raketa se nejdřív maličko nadzvedla. Pak stoupala výš a výš, nad střechy, nad komíny, nad zahrady, nad paní Novákovou, která tentokrát nevěšela prádlo, ale stála venku v županu a mávala oběma rukama.

„Start úspěšný!“ volal pan Kolečko do sluchátek. „Bublina 23, letíte krásně. Jen tak dál, ale nikam nespěchejte.“

Mraky pod nimi zůstaly bílé a měkké. Země se pomalu proměnila v kulatou modrozelenou kuličku. A pak, úplně najednou, nastalo kolem rakety veliké ticho. Ne ticho prázdné. Ticho plné hvězd.

„Jsme ve vesmíru,“ zašeptal Péťa.

„Jsme,“ odpověděla Míša.

Bublina 23 blikla modrým světýlkem odvahy. „A letím přesně podle plánu.“

Jenže po chvilce se z boku rakety ozvalo slabé: „Klonk… klonk.“

Péťa a Míša se na sebe podívali. Oranžové světlo zablikalo, ale ještě nepanikařilo.

„Letové středisko, slyšíte to?“ zeptala se Míša.

„Slyšíme,“ ozvala se inženýrka Šroubková. „A protože jsme tým, nebudeme hádat. Nejprve se podíváme.“

Na obrazovce se ukázala malá kamera z boku Bubliny 23. Jedna hvězdná nádrž měla kolem bezpečnostního pásu volný koneček, který při letu jemně poklepával o kovový bok. Nebylo to nebezpečné, ale určitě to nebylo pohodlné.

Péťa otevřel skříňku s nápisem KLIDNÉ OPRAVY. Míša vytáhla magnetickou sponku, kterou pro jistotu přibalila inženýrka Šroubková. Podle pokynů ze střediska ji přicvakli na správné místo.

„Klonk?“ ozvala se Bublina 23 naposledy.

A pak už jen tiše, spokojeně vrněla.

„Výborná práce,“ pochválil je pan Kolečko. „Tohle je první pravidlo velkých cest: když něco zazvoní, nejdřív se podíváme, potom přemýšlíme a teprve nakonec opravujeme.“

Když se kolem nich rozprostřela první vesmírná noc, letové středisko už nemělo tolik práce. Někteří inženýři si dali čaj. Vysávec Von Bim Bam dostal nabíjecí stanici. Gumový kačer ohlásil, že noční dohled bude vykonávat velmi bděle, pokud mu nikdo nezapomene připomenout, že kačeři občas také spí.

V kabině Bubliny 23 rozsvítila Míša jen malou lampičku. Péťa rozložil atlas hvězd. Na okénku se mihotala vzdálená světla a vpředu, pořád ještě malinký, čekal Mars.

„Myslíš, že nás vidí?“ zeptal se Péťa.

„Možná,“ řekla Míša. „A možná jen ví, že k němu letíme.“

Palačinkomat tiše zazvonil a podal jim dvě malé palačinky. Jedna byla ve tvaru Měsíce, druhá ve tvaru Marsu.

„Na první noc na cestě,“ řekla Míša.

„A na Bublinu 23,“ dodal Péťa.

Raketa zlehka zabzučela. Její světýlka svítila zeleně, modře a meruňkově. Ne proto, že by se už ničeho nebála. Ale proto, že i s malým strachem dokázala letět dál.

Do sluchátek se ozval tlumený hlas pana Kolečka: „Bublino 23, první den mise je splněn. Jste přesně tam, kde máte být. Dobrou noc, posádko.“

„Dobrou noc, letové středisko,“ odpověděli Péťa a Míša.

Bublina 23 plula tmavou, třpytivou oblohou. Země byla bezpečně za ní, Mars trpělivě před ní a mezi nimi byla celá klidná noc plná hvězd.

A tak Péťa, Míša i jejich statečná raketa usnuli s vědomím, že velká dobrodružství nezačínají tím, že člověk doletí až na konec. Začínají tím, že se odváží udělat první klidný krok.