Mise na Mars 3: Základna Červený domov

Bublina 23 letěla vesmírem už tak dlouho, že Péťa začal poznávat některé hvězdy skoro jako sousedy z ulice.

„Tamhle je ta, co vypadá jako drobeček ze skořicové palačinky,“ ukázal na okénko.

„A tamta vypadá jako knoflík z kabátu pana Kolečka,“ řekla Míša.

Raketa spokojeně zavrněla. Zelené světýlko klidu svítilo u palubní desky a vedle něj poblikávalo malé meruňkové světlo pro velké začátky.

„Hlásím, že Mars je před námi,“ řekla Bublina 23.

Péťa s Míšou se k okénku přitiskli tak rychle, až se jejich helmy lehce ťukly.

Před nimi visela veliká červenooranžová planeta. Nebyla úplně kulatá jako míč ve školní tělocvičně. Měla tmavší místa, dlouhé pruhy, veliké pláně a hory, které vypadaly, jako by je někdo posypal cihlovým cukrem.

„Mars!“ vydechl Péťa.

„Opravdový Mars,“ dodala Míša tiše.

V rádiu zapraskalo.

„Tady letové středisko na Zemi,“ ozval se pan Kolečko. Jeho hlas zněl trochu dálkově, ale pořád stejně mile. „Bublino 23, Péťo a Míšo, slyšíte mě?“

„Slyšíme vás úplně krásně!“ zavolali oba.

„Výborně. Teď přichází důležitá část. Přistanete pomalu. Až úplně pomalu. Na Marsu nikdo nedává medaili za to, že spěchá.“

„Ani když máme palačinkomat?“ zeptal se Péťa.

„Ani tehdy,“ zasmál se pan Kolečko. „Ale po přistání si jednu zasloužíte.“

Bublina 23 se začala otáčet. Motory zabručely měkce a hluboce. Na obrazovce se objevila široká rovná planina, kde nebyly veliké balvany ani strmé srázy.

„Přistávací místo potvrzeno,“ oznámil palubní počítač. „Písek je červený. Kameny jsou kamenné. Všechno vypadá přesně tak, jak má.“

„To je uklidňující zpráva,“ řekla Míša.

Raketa klesala níž a níž. Pod ní se začal zvedat jemný červený prach. Pak se její nožky dotkly země.

Žuch.

Motory ztichly.

Chvíli nikdo nic neříkal.

Pak Péťa zašeptal: „Jsme na Marsu.“

„Jsme na Marsu!“ vykřikla Míša.

„Jsme na Marsu,“ potvrdila Bublina 23 a zablikala všemi světýlky najednou.

Na Zemi se v letovém středisku ozval potlesk. Inženýrka Šroubková tleskala oběma rukama nad hlavou. Vysávec Von Bim Bam nadšeně projel dokola po své nabíjecí stanici. A gumový kačer na helmě pana Kolečka prý dokonce jednou malinko zakvákl, i když se k tomu nikdy nepřiznal.

Péťa a Míša si oblékli bílé skafandry. Zkontrolovali rukavice, helmy, batůžky se vzduchem i malou krabičku s nářadím.

„První pravidlo marsovské výpravy?“ zeptal se pan Kolečko v rádiu.

„Nespěchat,“ řekla Míša.

„A druhé?“

„Držet spolu,“ odpověděl Péťa.

„A třetí?“

Péťa se zamyslel. „Neztratit palačinkomat?“

„To je výborné čtvrté pravidlo,“ řekl pan Kolečko. „Třetí je: všechno si dvakrát zkontrolovat.“

Dveře Bubliny 23 se otevřely.

Venku bylo neobyčejné ticho. Žádné stromy, žádní ptáci, žádné auto za rohem. Jen červený prach, šedohnědé kameny a růžové nebe, které se nad nimi rozprostíralo až do dálky.

Péťa udělal první krok.

A hned zjistil, že na Marsu se chodí trochu jinak.

„Jé!“ zasmál se, když poskočil výš, než čekal. „Tady jsou moje nohy skoro pružinové!“

Míša udělala malý skok přes kamínek. „Hop. Hop. Hop.“

„Miško,“ řekl Péťa, „kdybychom takhle skákali doma, maminka by si myslela, že jsme si dali k snídani tři rakety.“

„Tak budeme skákat jen tady,“ usmála se Míša.

Nejdřív vztyčili malou vlaječku se znakem Bubliny 23: stříbrnou hvězdičkou v bublině. Potom otevřeli velkou krabici s nápisem ZÁKLADNA – OTEVÍRAT S KLIDEM.

Uvnitř byla složená podlaha, pevné stěny, kulatá střecha, solární panely, dvě postele, skládací stůl, zásoba vody a malý květináč.

„Základna se bude jmenovat Červený domov,“ rozhodla Míša.

Péťa souhlasně přikývl. „Protože je červená kolem dokola, ale domov bude uvnitř.“

Pan Kolečko se v rádiu na chvíli odmlčel, jako by se mu ten nápad opravdu líbil.

„To je krásné jméno,“ řekl pak. „Tak stavte, posádko Červeného domova.“

Péťa položil první díl podlahy. Míša k němu přicvakla druhý.

Klik.

Klik.

Klik.

Pak postavili stěny. Bublina 23 jim svým malým ramenem podala kulatou střechu. Když Míša zmáčkla žluté tlačítko, střecha se pomalu nafoukla do pevné kopule.

„Pozor, poslední západka!“ řekl Péťa.

„Připravená!“ odpověděla Míša.

Klik!

Základna stála.

Na dveře připevnili cedulku:

ZÁKLADNA ČERVENÝ DOMOV
POSÁDKA: PÉŤA, MÍŠA A BUBLINA 23

Uvnitř bylo útulno. Na stěnách svítila malá světélka, stůl se dal rozložit na mapu i na večeři a z okénka byl vidět kus červené pláně.

„Teď solární panely,“ připomněl pan Kolečko.

Péťa a Míša je opatrně postavili před základnu. Panely se rozevřely jako lesklé modré květiny.

„Energie se nabíjí,“ oznámila Bublina 23. „Mám radostnou baterii.“

„To já taky,“ řekla Míša. „Ale moje baterie potřebuje kakao.“

Palačinkomat tentokrát neudělal palačinku. Vydal dva malé hrnky teplého kakaa a jednu sušenku ve tvaru planety.

Péťa rozlomil sušenku napůl. „Jedna půlka pro mě. Jedna pro tebe.“

„A drobeček pro Mars?“ zeptala se Míša.

„Jen maličký,“ souhlasil Péťa. „Aby věděl, že jsme přiletěli v míru.“

Do malého květináče nasypali zeminu z uzavřeného sáčku. Míša vložila dovnitř semínko hrášku a Péťa ho opatrně zalil pár kapkami vody.

„Až vyroste,“ řekla Míša, „budeme mít první marsovský hrášek.“

„Možná bude červený,“ zamyslel se Péťa.

„Nebo bude umět skákat,“ řekla Bublina 23.

Pan Kolečko se zasmál. „Prosím, všechna pozorování marsovského skákajícího hrášku mi hned nahlaste.“

Když byla základna hotová, vyrazili Péťa a Míša na krátkou průzkumnou procházku. Nešli daleko. Drželi se tak, aby pořád viděli Červený domov i Bublinu 23.

Našli kámen ve tvaru brambory. Našli kamínek, který se leskl jako knoflík. A našli dlouhou stopu, kterou v písku udělal vítr.

Péťa se zastavil.

„Myslíš, že to je stopa nějakého Marťana?“ zeptal se.

Míša se k ní opatrně sklonila. Podívala se doleva, doprava, nahoru i za sebe.

„Zatím nevíme,“ řekla. „Ale nejspíš je to jen vítr.“

„A kdyby to byl Marťan?“

„Tak ho nejdřív pozdravíme. A potom se zeptáme, jestli nemá rád palačinky.“

„To je správný plán,“ řekl pan Kolečko. „Jen připomínám: zatím jste nepotkali žádné mimozemšťany. A věda má ráda, když říkáme přesně to, co jsme opravdu viděli.“

Péťa přikývl. „Takže jsme viděli vítr, kameny a velmi zajímavou bramboru.“

„Přesně tak,“ řekla Míša.

K večeru se marsovské nebe začalo měnit. Růžová barva byla tmavší, kameny vrhaly dlouhé stíny a nad obzorem se objevila malá modrá tečka.

Země.

Péťa a Míša stáli před základnou a dlouho se na ni dívali.

„Je tak daleko,“ řekl Péťa.

„Ale pan Kolečko je s námi v rádiu,“ řekla Míša.

Jako na potvrzení se ozvalo tiché zapraskání.

„Tady Země pro Červený domov. Jak se vede posádce?“

„Základna stojí,“ hlásila Míša.

„Panely fungují,“ dodal Péťa.

„Hrášek je zasazený,“ pípla Bublina 23.

„A mimozemšťany jsme zatím nepotkali,“ řekli oba společně.

„To je velmi dobrá zpráva,“ odpověděl pan Kolečko. „Ne proto, že by na tom bylo něco špatného. Ale protože jste dnes splnili přesně to, co jste měli: bezpečně přistát, postavit domov a pečlivě se dívat kolem sebe.“

Péťa si sedl na schůdek před základnou. Míša vedle něj. Bublina 23 za nimi tiše svítila zeleně, modře a meruňkově.

„Zůstaneme tady?“ zeptal se Péťa.

„Zůstaneme,“ odpověděla Míša. „Zítra prozkoumáme další kousek Marsu. A pozítří zase další.“

„A jednou možná potkáme někoho mimozemského?“

Míša se usmála. „Možná. Ale nemusíme na to spěchat.“

Pan Kolečko se v rádiu pousmál tak hlasitě, že to skoro bylo slyšet.

„To je moudré, posádko. Největší dobrodružství někdy nezačíná velkým překvapením. Někdy začíná tím, že postavíte bezpečný domov na úplně nové planetě.“

Péťa, Míša a Bublina 23 vešli dovnitř Základny Červený domov. Zavřeli kulaté dveře, uvařili si poslední hrnek kakaa před spaním a zapsali do deníku první marsovský den.

DEN PRVNÍ NA MARSU:
PŘISTÁLI JSME.
POSTAVILI JSME DOMOV.
ZASADILI JSME HRÁŠEK.
POTKALI JSME VÍTR.
MIMOZEMŠŤANY ZATÍM NE.

Pak si zhasli lampičku.

Venku se mezi červenými kameny proháněl tichý vítr. Země svítila daleko na obloze. A na Marsu, v malé kulaté základně jménem Červený domov, spali dva stateční kamarádi a jedna velmi spokojená raketa.