Papuchálci na výletě

Jedno slunečné ráno se papuchálci Ina a Dáda probudili ve svém útulném domečku mezi kameny u moře. Zvenku bylo slyšet tiché šumění vln a veselý zpěv drobných ptáčků.

„Podívej, jaké je dnes nebe modré!“ zaradovala se Ina a vykoukla ven.

Dáda si načechral svou krásnou černobílou chocholku. „A moje chocholka je dnes obzvlášť slavnostní,“ prohlásil důležitě.

Právě v tu chvíli přiběhl jejich kamarád rejsek Rosťa. Byl maličký, hnědý, rychlý jako vítr a vždycky měl připravený nějaký nápad.

„Pojďte na pampeliškovou louku!“ zavolal. „Je celá žlutá jako sluníčko, které si sedlo na zem!“

Ina, Dáda i Rosťa se hned vydali na cestu. Šli po měkké pěšince, kolem voňavého mechu a vysokých trav. Když dorazili na louku, na okamžik se všichni zastavili.

Pampelišky se pohupovaly ve větru a jejich žluté hlavičky zářily do všech stran. Včelky mezi nimi tiše bzučely a motýl s modrými křídly si sedl Ině na zobáček.

„Jéjej!“ zachichotala se Ina. „Lechtá mě!“

Dáda našel jednu obzvlášť kulatou pampelišku a opatrně si ji zasunul do chocholky.

„Jak vypadám?“ zeptal se.

Rosťa si zakryl tlapkami oči, jako by byl oslněný. „Úžasně! Jako král žlutých kytiček!“

Dáda se tak rozesmál, až mu pampeliška spadla na zem. Všichni tři se smáli tak dlouho, dokud jim nezačala bříška poskakovat smíchy.

Pak se Ina zamyšleně podívala přes louku k zelenému kopci. „Žlutá je krásná,“ řekla, „ale co kdybychom našli i jiné barvy? Mohli bychom Dádovu chocholku ozdobit modře, růžově, bíle a třeba i fialově.“

„Výlet!“ vykřikl Rosťa a vyskočil tak vysoko, až mu z trávy na hlavu přistál malý lístek. „Náš ostrov je plný překvapení!“

A tak se kamarádi vydali dál. Za loukou našli malý potůček. Voda v něm byla průzračná a přes kamínky skákala tak vesele, jako by si hrála na zvonečky.

„Tudy se dá přejít,“ ukázal Rosťa na několik placatých kamenů.

Ina přešla první, opatrně našlapovala svými oranžovými nožkami. Dáda šel za ní, ale na prostředním kameni udělal malé žbluňk!

„Mám mokrou nohu!“ zvolal.

„Jen jednu?“ zeptal se Rosťa.

Dáda se podíval dolů. „Aha. Tak vlastně dvě.“

To byla taková legrace, že se Dáda začal smát sám sobě. Rosťa mu pak pomohl vybrat z potoka malý hladký kamínek, který se třpytil jako stříbrný knoflíček.

Za potůčkem rostly mezi trávou drobné modré zvonky. Ina je obdivovala, ale netrhala je všechny. Vybrala jen několik kvítků, aby na louce zůstalo dost kytiček pro včely a motýly.

„Květiny mají také rády, když je někdo nechá doma,“ řekla laskavě.

Dáda si do chocholky zasunul dva modré zvonky. Jeden mu visel trochu nakřivo přes oko.

„Teď vypadáš jako námořník,“ oznámil Rosťa.

„Námořník s květinovou chocholkou,“ opravil ho Dáda hrdě.

Cesta je zavedla až na mírný kopeček, odkud viděli veliký kus svého ostrova. Dole se lesklo moře, podél pobřeží ležely kulaté kameny a dál se zelenaly louky i malé hájky.

„Tady bydlíme,“ zašeptala Ina. „Je to krásný ostrov.“

„A je na něm ještě spousta míst, která jsme neprozkoumali,“ řekl Rosťa.

Nedaleko kopce našli růžové jetelové květy a bílé drobné kopretiny. Dáda měl brzy chocholku ozdobenou žlutě, modře, růžově i bíle. Vypadal tak legračně, že si dokonce i jedna straka sedla na kámen a zvědavě naklonila hlavu.

„Krááásné!“ zakrákala.

„Děkuji,“ uklonil se Dáda tak hluboko, až mu málem spadly všechny květiny.

Sluníčko se mezitím pomalu začalo sklánět níž k moři. Tráva měla teplou zlatavou barvu a vzduch voněl večerem.

„Měli bychom jít domů,“ řekla Ina. „Maminka a tatínek už na nás budou čekat.“

Kamarádi se vydali zpátky známou cestou. Přes potůček přešli tentokrát úplně bez žbluňknutí. Na pampeliškové louce zamávali včelkám a motýlům. A když dorazili k domečku mezi kameny, u dveří už stála maminka s tatínkem.

„Tady jsou naši malí výletníci!“ usmála se maminka.

Tatínek se podíval na Dádovu pestrou chocholku a překvapeně zamrkal. „Copak se to tu prochází za nádherného květinového papuchálka?“

Dáda se zavrtěl radostí. „To jsem já! A našli jsme modré zvonky, růžový jetel, bílé kopretiny i žluté pampelišky!“

Večer všichni společně povečeřeli, vyprávěli si o potůčku, kamínku i strace a potom se Ina s Dádou zachumlali do měkkých peřinek. Rosťa se rozloučil, zamával ocáskem a pospíchal do svého malého pelíšku v trávě.

Zvenku tiše šumělo moře. Dáda položil hlavu na polštář a ještě chvíli cítil ve své chocholce jemnou vůni květin.

„Zítra můžeme objevit další kousek ostrova,“ zašeptal.

„Ano,“ odpověděla Ina ospale. „Ale teď už je čas snít.“

A tak oba papuchálci usnuli v bezpečném domově, blízko maminky a tatínka, zatímco nad jejich ostrovem svítily malé, klidné hvězdy.