Olíkův auto-jeřáb

Olík seděl v křesle u pana zubaře a pevně svíral maminku za ruku. Křeslo bylo veliké, lesklé a umělo jezdit nahoru a dolů. Olíkovi připadalo, že sedí v pilotní kabině malého letadla.

„Tak, Olíku,“ řekl pan zubař laskavě, „jeden zoubek potřebuje opravit. Bude to chvilička. Slyšel jsi někdy malý zubní traktůrek?“

Olík zavrtěl hlavou.

Pan zubař vzal do ruky malinký přístroj. „On dělá bzzzz,“ vysvětlil. „Ale traktůrek není zlý. Jen leští a opravuje zoubky, aby byly silné jako kamínky v řece.“

Olík se trochu bál. Pak si ale vzpomněl, jak tatínek vždycky říkával: „Když se člověk bojí, může být statečný i přesto.“ A tak Olík otevřel pusu dokořán.

„Áááá,“ řekl.

„Výborně!“ pochválil ho pan zubař.

Ozvalo se malé bzzzz. Olík koukal na obrázek žirafy na stropě a počítal její hnědé flíčky. Jeden, dva, tři, čtyři… Když napočítal do sedmi, bylo hotovo.

„Máš to za sebou,“ usmál se pan zubař. „Byl jsi moc šikovný pacient.“

Olík si jazykem opatrně sáhl na opravený zoubek. Už nebolel. Jen byl trochu překvapený, že se kolem něj celé dopoledne dělo tolik důležité práce.

Venku před ordinací čekal tatínek. Měl ruce schované za zády a oči mu svítily radostí.

„Slyšel jsem, že tu máme nejstatečnějšího Olíka široko daleko,“ řekl.

„Trochu jsem se bál,“ přiznal Olík.

„To je v pořádku,“ odpověděl tatínek. „Statečnost není, když se nikdo nebojí. Statečnost je, když to člověk zvládne, i když mu v bříšku poletují malí motýlci.“

Pak vytáhl ruce zpoza zad.

V nich držel nádherné žluté auto-jeřábové auto.

Mělo šest černých kol, dlouhé rameno, kabinu s malým sedátkem pro jeřábníka a háček na silném provázku. Když Olík otočil kolečkem, rameno se pomalu zvedalo. Když zmáčkl červené tlačítko, auto udělalo: „Píp, píp, píp!“

Olíkovi se otevřela pusa stejně dokořán jako u pana zubaře.

„Auto-jeřáb!“ vydechl.

„Pro mého šikovného kluka,“ řekl tatínek a podal mu hračku.

Olík auto-jeřáb objal, i když to nebylo úplně snadné, protože rameno mu lechtalo bradu. „Děkuju, tati!“

Doma začala veliká stavba.

Olík našel svůj červený bagr, modrý náklaďák, zelený traktor a krabici dřevěných kostek. Z polštářů udělal kopec, z deky dlouhou silnici a z knih vysoký most. Bagr nabíral kostky, náklaďák je vozil a auto-jeřáb je zvedal až do nebe.

„Pozor, těžký náklad!“ volal Olík tenkým, důležitým hlasem.

„Píp, píp, píp!“ odpovídal auto-jeřáb.

Maminka přišla do pokojíčku a musela se smát. „Copak se tu staví?“

„Obrovský dům!“ vysvětlil Olík. „A taky garáž pro bagr. A malá garáž pro auto-jeřáb. A ještě úplně maličká garáž pro berušku, kdyby chtěla někdy zaparkovat.“

„To je velmi promyšlené město,“ řekla maminka vážně.

Tatínek přinesl odpolední svačinu. Když viděl staveniště přes celý koberec, opatrně zvedl nohu.

„Smím projít?“ zeptal se.

Olík si nasadil neviditelnou jeřábnickou helmu. „Jen po bezpečnostní kontrole.“

Tatínek stál nehybně, zatímco Olík k němu přijel auto-jeřábem.

„Máte pracovní boty?“ zeptal se Olík.

„Mám ponožky s proužky,“ odpověděl tatínek.

„To stačí,“ rozhodl Olík. „Ale musíte dělat píp píp, když jdete pozpátku.“

Tatínek tedy udělal dva opatrné kroky a říkal: „Píp. Píp.“ Maminka se smála tak, až si musela sednout na gauč.

Olík si hrál skoro celý den. Auto-jeřáb zvedal kostky, kostky stavěly věž a věž se někdy naklonila tak legračně, že spadla přímo do hromady plyšáků. Medvídek byl jednou zasypaný až po uši.

„Neboj, medvídku!“ řekl Olík. „Jeřábník Olík tě zachrání!“

Háček zacinkal, rameno se zvedlo a medvídek byl za chviličku venku.

K večeru bylo staveniště unavené. Bagr stál vedle náklaďáku. Traktor odpočíval pod židlí. Auto-jeřáb dostal čestné místo vedle Olíkovy postele.

Maminka Olíkovi vyčistila zoubky, včetně toho opraveného. „Tenhle zoubek je dneska opravdový hrdina,“ řekla.

„A já taky,“ dodal Olík ospale.

„Ty hlavně,“ usmála se maminka.

Tatínek ho přikryl peřinou až po ramena. „Dobrou noc, pane jeřábníku.“

„Dobrou noc,“ zamumlal Olík.

Za oknem svítil měsíc jako kulatá staveništní lampa. Auto-jeřáb tiše stál u postele. A když Olík zavřel oči, zdálo se mu, že jeho žlutý jeřáb najednou povyrostl až k mrakům.

Seděl v kabině s helmou na hlavě a na vestě měl nápis: JEŘÁBNÍK OLÍK.

Pod ním stáli maminka a tatínek u nového domečku. Chyběla už jen poslední veliká střešní taška.

„Olíku, pomůžeš nám?“ zavolala maminka.

„Jistě!“ odpověděl Olík důležitě.

„Píp, píp, píp!“ zazněl jeřáb.

Olík spustil háček, opatrně zvedl střechu a pomalu ji položil přesně na domeček. Ani o kousek vedle. Bagr zatleskal lžící, náklaďák zatroubil a medvídek mával maličkou vlaječkou.

„Máme hotovo!“ radoval se tatínek.

Nový domeček měl modré dveře, kulaté okno a komín, ze kterého nešel kouř, ale voňavé obláčky po vanilkových sušenkách. Uvnitř čekaly měkké postele pro všechny.

Olík zaparkoval auto-jeřáb do garáže, pohladil ho po žluté střeše a řekl: „Dobrá práce.“

Pak se mu zdálo, že leží v měkké postýlce, maminka a tatínek jsou nablízku a celý domeček tiše dýchá do noci.

Ráno se Olík probudil doma, ve svém pokojíčku. Auto-jeřáb stál vedle postele přesně tam, kam ho večer postavil.

Olík se usmál, pohladil si statečný zoubek a zašeptal: „Dneska zase něco postavíme.“

A auto-jeřáb, úplně potichu, jako by tomu rozuměl, udělal: „Píp.“